sobota 14. února 2015

České žvásty opakující se po sedmdesáti a více letech

Tomáš Krystlík 
Časopis Böhmen und Mähren přinesl před 70 lety 
několikastránkovou obrazovou reportáž o 
náletu na Prahu ze 14. února 1945.
V článku Den, kdy Drážďany zmizely z mapy se sice píše o tom, že „bombardování Drážďan koncem druhé světové války patří k nejkontroverznějším akcím spojenců v Evropě“, zamlčuje se však, že následné bombardování Saské Kamenice (Chemnitz) bylo ještě ničivější. V článku se opakují tvrzení o špatné viditelnosti, která způsobila zničení většiny památek v oné Florencii na Labi. Tomu protiřečí fakt, že čtvrti na pravém břehu Labe zasáhlo jen naprosté minimum bomb. Vysvětlení je nasnadě – na pravém břehu se památky nenacházely.

Václav Vlk jr. v souvislosti s jednáním s Putinem v Minsku ve svém článku Merkelová s Hollandem „přivezli mír“ dokazuje, že přece jen jablko nepadlo daleko od stromu, tedy on od pana Václava Vlka seniora, známého to němcožrouta, když píše. „Vážená paní Merkelová, vážený pane Hollande, pokud máte alespoň zbytek soudnosti v těle, prosím, kupte si učebnici dějepisu některé středoevropské země a nalistujte si dění z roku 1935–1939. Zvláště pak doporučuji zaměřit se na situaci v Sudetech v bývalém Československu. Stejné modely, stejné chování, jenom jiné uniformy a jiní lidé.“ Tristní je, že autor advokát, tedy člověk znalý práva, neví, že ve versailleské smlouvě je článek 86, který zní: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů – Francii, Velké Británii a Itálii – zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese československého území. A také článek 19: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě se ustavilo Československo, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo. Vyberte si: buď autor-právník o existenci těchto článků nic netuší, nebo vychází ze svého nesnášenlivého nacionalismu.

Pohřeb českých obětí náletu na Prahu se uskutečnil 18. února 1945. 
Přečtěte si i podrobný článek Našeho směru o tomto pohřbu.
Do třetice v dnešním internetovém tisku ujíždí Bohumilu Doležalovi v článku S vlky výti? obligatorní české klišé: „Rozhodující německé kruhy se opravdu nezamýšlely vměšovat do našeho vnitřního života, protože předpokládaly, že nás dílem asimilují, dílem vyvraždí“. Snaha o asimilaci je jasná, nacionálně socialistický německý režim chtěl Čechy, jako jediný národ Evropy (!), poněmčit. Jak to ale bylo se snahou Čechy vyvraždit?

Během války byli Češi podrobeni rasovému zkoumání úřady SS. V souladu se způsoby zacházení s Čechy nastíněnými Heydrichem 2. 10. 1941 v Černínském paláci by předem neodhadnutelné části z 31,2 % z veškerého českého dospělého obyvatelstva, rasově nejčistším Čechům hrozila smrt, pokud by nezměnili svůj veřejný postoj vůči Německu. Neodhadnutelné části z 10,8 % veškerého českého obyvatelstva, z „rasově neúnosných“ Čechů by hrozilo rozptýlení v říši a zbytku z této části, pokud by nezměnili ani na oko svůj negativní postoj k říši, by hrozilo vystěhování na východ. Protože se Češi z pochopitelných důvodů naučili své pravé politické postoje skrývat, byl by počet Čechů určených „s konečnou platností postavit ke zdi“ minimální. Proč tedy pan Bohumil Doležal dodnes šíří tento český mýtus?

Tento text vyšel na autorově blogu a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Do diskuse k článku se lze zapojit pod uvedeným odkazem.

Jak by bylo naloženo s českým národem v případě vítězství Třetí říše ve válce?