Když jsem se však v posledních dnech navíc dočetl, že určití vrcholní představitelé současného českého státu mají v úmyslu usadit u nás ještě ke všemu tisíce (sic!) „bojovníků“ ze syrských front, řekl jsem si, že jen nad tím zavrtět hlavou, anebo mávnout rukou, prostě není možné. Protože zásadních důvodů, proč je třeba říci tomuto nápadu jednoznačné a razantní NE, se nabízí hned několik.
Ponechme stranou zjevný populismus a evidentní podbízivou servilnost této fantasmagorické ideje a raději se snad ani neptejme, komu a proč se chtějí jejím prostřednictvím ti, co na ni přišli, zalíbit. Vyjímaje snad jen, že jsou i bez toho jejich absolutní politická cena i autorita prachsakra nízké, jestli ne v některých případech dokonce mizivé. Kromě toho u těchto našich „demokraticky“ zvolených špičkových zástupců už vůbec nehledám žádné hlubší demografické, sociologické, natož historické vzdělání, takže odsud žádná naděje k jakémukoli racionálnímu postupu venkoncem vlastně tak jako tak nekyne, a to ani kdyby oni sami měli o něco takového alespoň základní zájem. Jsou jednoduše právě takoví, jací jsou – byli prostě zvoleni jim podobně nekvalitními voliči, žádná změna k lepšímu zde tedy naprosto nehrozí (alespoň v dohledné době nikoli), proč se tedy divit, že?
Daleko horší ovšem je, jestliže se o předmětný problém začne zajímat kdokoli, ovšem – na rozdíl od naznačené skvadry – ovládající dějepis alespoň na úrovni běžného gymnázia. Protože mu v takovém případě z toho všeho, o čem zde hovořím, nemůže neběhat mráz po zádech. To ale přinejmenším!
Ač mám svá léta, poválečný „odsun“ Němců z Československa osobně nepamatuji. Avšak proto, že mám pro takový případ k dispozici poměrně rozsáhlou privátní knihovnu, jejíž součástí je spokojivá kolekce nejrůznějších materiálů také na toto téma, nedá se říci, že bych o tomto jednom z nejtemnějších údobí našich moderních dějin nic nevěděl.
Tento „odsun“, tedy vpravdě ďábelské dílo Dr. Edvarda Beneše, ovšem chápu. Přinejmenším v zásadě. Zejména proto, že je vytvořil, celé umanutý vlastním „Mnichovským syndromem“ a všeobecnou, nikdy nezakrývanou nenávistí ke všemu německému. To první jej věru ničivě zasáhlo poprvé s koncem První republiky, tím druhým byl postižen možná už v západočeských Kožlanech, kde vyrůstal prakticky na německo-českém jazykovém rozhraní.
Kromě toho však tento provždy sporný muž i politik vyhnal české Němce z jejich téměř tisíciletých domovů také proto, že po šesti letech londýnské politické a konečně také osobní oprávněné nejistoty prostě potřeboval argument, jímž by se zalíbil dílem komunistům (s nimiž hrál svou předem prohranou hru nejpozději od roku 1943), dílem nejnižšímu českému suterénu, na jehož primitivní většinu se jen tak mohl spolehnout. A protože z vyhnání Němců z Čech, Moravy i Slovenska spolu s tím nesporně kynuly značné hospodářské a hmotné výhody také střední i vyšší české třídě, měl Beneš právě dík své „německé kartě“ vlastní politickou resuscitaci pojištěnou po roce 1945 vlastně natřikrát.
Co přinesla Benešova politika „čechoslovakismu“, s níž ve svém věčném úporném boji s německou částí obyvatelstva republiky pohořel už před válkou, víme. Především dík tomuto omylu a také pro jeho osobní nechuť vyřešit česko-německý problém (v čase, kdy to bylo pořád ještě reálné) vedlo jeho snažení k přímo a neodvratně k přirozené ztrátě staletých etnických německých území v roce 1938. A, posléze, stejně zákonitě, už i k historickému konci novodobého českého státu, který koncem Velké války společně s Masarykem nejprve zřídil a pak za něj byl celých tomu následujících dvacet let osobně odpovědný. Avšak proto, že Benešovi velela jeho letora tak či onak přežít ještě i rok 1945, pokusil se o něco podobně zásadního přes všechno ještě jednou.
Třebaže to tehdy se Slováky bylo už mnohem složitější, než v roce 1918, dost možná, že poválečná představa národnostně homogenního československého státu přece jen mohla mít své určité opodstatnění. Nota bene po předchozích šesti letech, během nichž bylo Slovensko nanejvýš platnou součástí Osy a Čechy a Čechy a Morava prosperovaly v klidu a míru jako integrální součást Velkoněmecké říše. Respektive: tato idea by byla vcelku odpovídala snu, jemuž se zejména Češi oddávali zhruba od konce 19. století – a totiž že budou jedinými pány ve svém vlastním domě. Kdyby ovšem vše s tím spojené bylo bývalo mělo své historické opodstatnění a kdyby něco takového bylo opravdu čisté a přinejmenším věcně i eticky oprávněné.
Avšak proto, abychom důvodně zapochybovali o talentu a reálných možnostech českého národa vládnout si sám, ovšem nemusím připomínat Palackého s jeho klíčovým názorem na životadárnou energii věčného soupeření Čechů s Němci v českomoravském prostoru. To ale némlich stejně, jako nyní nechám stranou účelově šířený a pak i obecně zažitý mýtus, že „naši“ Němci obývali jen uzavřené pohraniční oblasti a nikoli, že s tím rovněž tvořili významnou součást skladby obyvatelstva „ryze českého“ vnitrozemí, především větších měst (a dokonce celých kompaktních regionů). Pro tyto pochybnosti totiž bohatě stačí připomenout vpravdě impozantní sled českých osudových klopýtnutí, zklamání a omylů, prakticky nepřerušený od raného středověku až po 20. století. Či dokonce naprosto spolehlivě fungující až po naši značně nepěknou současnou dobu.
Hodně z toho, co se u nás dělo v letech 1945 až 1947, však přece jen mohlo být přinejmenším hodně nadějné – třeba už proto, že se to dělo především dík rozhodujícímu přičinění především „nečeských“ historických, politických a konečně také tehdy aktuálních vojenských, strategických a velmocenských faktorů. Výsledkem byl ovšem „skvost“, vítaný – a to si přiznejme – podstatnou většinou tehdejší české společnosti. Těch rozumných, kteří před vyhnáním Němců z českých zemí důvodně varovali tehdy, i pro příště, bylo totiž věru pramálo. Například Peroutkovo důtklivé varování, že lehnout si jen tak do peřin, ještě teplých po někom, koho jsme právě vyhnali z jeho vlastního domu, je hodně odporné, zůstalo očividně osamoceno.
Stalo se tedy, že se – jakoby mávnutím zlověstného kouzelného pláště odkudsi z nejtemnějších hlubin dávnověku – Češi během pouhých dvou let dík pragmatickému užití obludného principu „kolektivní viny“ organizovaně a cíleně zbavili tří, možná tří a půl milionů svých legitimních spoluobčanů. Přitom nikoli nevýznamnou část z nich v rámci akce, jíž tak licoměrně říkali „Odsun“, dokonce sami vyvraždili. To všechno vesměs jen a jen proto, že to byli Němci. Trest, přicházející za něco takového, však na sebe nenechal čekat nikterak dlouho.
Důvodně pochybuji, že by z tohoto „Vyhnání“ měli – kromě polovojensky organizovaných, ale i sólových tlup zlodějů a loupežníků, kteří už v prvních poválečných týdnech vyrazili „osídlovat české pohraničí“ – ve vnitrozemí nějakou velkou radost kdovíjak dlouho. Obzvlášť když se už brzy vyjevila fatální a především značně drsná skutečnost, tak dobře známá českým knížatům už ve 12. století. A totiž že Čechů prostě nikdy nebude dost na to, aby se dovedli odpovídajícím způsobem postarat o celé kraje, kde nikdy nebyli doopravdy doma.
Výsledek známe velmi dobře, protože bezpečně funguje od roku 1945 dodnes: tzv. „české pohraničí“ se z této osudové rány nevzpamatovalo ani po pěti generacích tamní české dominance a je zjevné, že u toho i zůstane i na nedohledně dlouhou další dobu.
Tři miliony kultivovaných a pilných Němců, jichž se Češi po druhé světové válce tak snadno, natolik rádi a s takovým nadšením zbavili, se do své původní, teď však k nepoznání devastované vlasti nevrátí, a jejich práci zde nikdo nezastane. Přitom „vítězové poslední válečné minuty“ toto vakuum po českých (a moravských) Němcích dokázali zaplňovat jen těmi, kteří nikdy nikomu nechyběli v Polabí, anebo v jihomoravských úvalech, sociálním odpadem z východu, kýmkoli, komu se zachtělo směšně levných konfiskátů, cikány a pak třeba i komunistickými Řeky, Vietnamci a vůbec elementy, o jejichž původní národnosti se spíš decentně mlčí. V každém případě se však ukázalo už zatraceně brzy, že sen o „jednolitém národě“ byl jen dalším historickým podvodem, na který Češi doplatili opět pro vesměs nízké parciální zájmy svých momentálních vůdců.
Český stát, tak těsně se svým aktuálním dluhem dvou tisíc miliard korun lavírující kolem případného (a docela dobře možného) totálního bankrotu, však pořád ze svého rozpočtu, jenž plánovitě neguje mnohem příhodnější vydání, platí statisíce, jestli ne rovnou miliony nepřizpůsobivých parazitů. Paktujeme se a naprosto zbytečně hledáme cestu k pozemským oblastem, s nimiž jsme nikdy neměli, nemáme a doufám, že nadále ani nebudeme mít vůbec nic společného. Místní „multikulturalisté“ a vyznavači morálních hodnot, o jejichž láci je lépe nemluvit, už dávno zapomněli na vlastní národnost a na pojmu „Česko“ dnes opravdu záleží asi jen málokomu. Český národ rezignoval na vlastní minulost (protože ji prakticky nezná) a tedy už dávno ztratil svou někdejší hrdost i dávný charakter. Také proto už desítky let vyznává jen a jen přítomnost, konsum, utilitární osobní prospěch a okamžité výhody, kdežto vše od zítřka dál mu může být ukradené. Což velmi dobře a hlavně často platí vlastně doslova.
Jestliže tedy kdo dnes ohrnuje nad tzv.„Českem“ nos, nechť za to, jak tato jeho vlast vyhlíží, poděkuje svým vlastním předkům. Jinými slovy: vyhnali jste bez milosti vlastní německé spoluobčany, máte tedy co jste chtěli.
Nikoli podružnou otázkou však je, zda má být nynější rezignace nad ženami, nečitelně se (přitom ale navýsost významně) halícími do muslimských šátků, poklonkování „umění“ kdejakého nýmanda (hlavně když pochází z co nejzazší světové periférie), zřetelné zlehčování nezadržitelně postupující morální destabilizace české společnosti a také cílené potlačování původního křesťanského charakteru nejstřednější Evropy, projevem jen hédonismu, či běžné neschopnosti racionálně a zejména rázně reagovat. Anebo zda je mnohem spíš zřejmou účelovou tendencí, směřující ke konečnému historickému rozpuštění národa, jenž se zjevně nedokáže řádně postarat ani o sebe, ani o vlastní zemi. V takovém případě je totiž příští „humanitární“ import deseti tisíc arabských hrdlořezů, včetně jejich nikdy neumdlévajících a hlavně co do jejich superporodnosti tolik perspektivních samic, nejen přijatelný, dá se však i přijmout.
Protože je to ve srovnání s totálním krachem „národní“ cesty, s takovým nadšením nastoupené nejpozději v létě 1945 a vedoucí vybydlenými vesnicemi, městy a celými kraji kdysi jednolité země, vlastně jen podružný detail.
Poměrně nedávno mi jeden z mých kritiků poslal osobní dopis, v němž mne v souvislosti s mým psaním ujišťoval, že by se mnou jeho otec, údajně padnuvší na pražských květnových barikádách, určitě nesouhlasil. Ačkoli to obvykle nedělám, nejenže jsem tomu člověku (třeba už proto, že sdělené myslel svým způsobem správně) odpověděl, ale zároveň s tím jsem jeho původní myšlenku ještě rozvedl. Asi v tom smyslu, že by nám všichni ti, kteří za tento stát kdy přišli v dobré víře k jakékoli úhoně (a mnozí z nich při téže příležitosti dokonce o holý život), dali za to, jak, proč a v čem dnes žijeme, kolektivně přes držku.
A udělali by přitom jen a jen správně.
Představit si totiž, že si například desítky československých pilotů důvodně vybrali z čestné nabídky Luftwaffe a perspektivy smrti kdesi nad Kanálem to druhé jenom proto, aby jejich „očištěná“ vlast posloužila jako lágr a základna pro mohamedánské zločince, není jen těžké. Je to totiž především hrůza!
