pondělí 3. listopadu 2014

K polemice o českém postoji k ukrajinské krizi

Lukáš Beer
Kolega Tomáš Krystlík vytýká úvaze Václava Junka, že v ní autor údajně „zpracovává smýšlení čtenářů ve smyslu proruské propagandy a českých obrozeneckých bludů“. Zdá se mi ale, že kritik sám příliš propadá paušalizujícímu „šuplíkování“, vlastnímu typicky české protiruské hysterii, jejíž protagonisté veškerou kritiku na adresu protiruských sankcí a na adresu pokryteckého „pravdoláskovsko-demokratického“ štvaní a ospravedlňování tvrdého postupu proti Moskvě připisují nezřídka dokonce i „bolševické propagandě“ a „ruským agentům“ působícím v naší zemi.

Musím se sám přiznat, že když jsem se dozvěděl, že některé české politické subjekty neváhají v rámci poslední předvolební kampaně operovat vytvářením asociací současné krize na Ukrajině s událostmi v srpnu roku 1968, utvrdilo to ve mne již dlouholeté podezření, že nemalá část tohoto – s prominutím pravděpodobně alespoň zčásti zamindrákovaného národa jednoduše asi potřebuje propadat velikášským legendám, vytěsněným do pomyslného trojúhelníku „atentát na Heydricha – odbojáři bratři Mašínovéruská okupace srpen 1968“, aby si tak vykompenzovala své bůhví proč zatížené svědomí, nebo spíše pošramocený imidž. Expertům na přirovnávání PutinaHitlerovi nebo Stalinovi se v Česku proto může dařit zřejmě o poznání lépe než u sousedů na jihu a na západě. Zatím jsem k jinému vysvětlení tohoto českého jevu nedospěl.

Ale abychom se vrátili k tématu: pokud kolega Krystlík alespoň příležitostně sleduje sdělovací prostředky německojazyčného prostředí, sem tam také hovoří s místními a pročítá si někdy i diskuse, a sice i komentáře čtenářů v mainstreamových sdělovacích prostředcích na internetu, rozhodně nebude moci zapřít, že obrovský podíl Němců a Rakušanů napříč celým politickým spektrem nesouhlasí s politikou „Západu“ a Bruselu vůči Moskvě, nebo ji přinejmenším považuje za pokryteckou a částečně prolhanou. Lidé v Německu z velké části kritizují neobjektivnost domácích sdělovacích prostředků ohledně zpravodajství o Ukrajině a autorovi možná ani neušlo, že programová rada německé veřejnoprávní televize ARD se nedávno nebývale tvrdě pustila do jejího zpravodajství o ukrajinském konfliktu – informovaly o tom i některé české zdroje. Kupodivu jsem ale ještě například v (mainstreamových) sdělovacích prostředcích a v diskusích pod články nenalezl nikoho, kdo by poukazoval na cílené působení „proruské propagandy“ v Německu či Rakousku. Po žádné protiruské kampani v Rakousku na politické úrovni – tj. mezi politickými činiteli – ani stopy (vyjma homosexualistických organizací, které sem tam svolají nějakou tu manifestaci proti údajnému utiskování homosexuálů Putinem). A to přesto, že východ země po válce po dobu jednoho desetiletí spadal pod sovětskou okupaci a někteří sovětští vojáci si v jarních a letních dnech roku 1945 ve styku s místními ženami a dívkami nepočínali při navazování vynucených intimních kontaktů dvakrát romanticky. Žádnou protiruskou hysterii v Rakousku zaznamenat nelze, ač se domácí média dopouštějí příležitostně podobného zkreslování a „přezírání“ jako například ta česká nebo německá.

Na druhou stranu nemohu jinak než se stoprocentním souhlasem jen odkývat autorovo poznání, že „není pravdou, že dnešní Ukrajině vládnou nebo mají tam podstatný vliv skupiny nacistické, fašistické, antisemitské. Po národně (nacionálně) socialistických skupinách není vidu slechu, taktéž ne po fašistických.“ Zde ještě za autora doplním, že argumentací „nacismu, fašismu a antisemitismu“ na Ukrajině skutečně cíleně operovala či operuje propaganda rozšiřovaná moskevskými informačními zdroji (tedy pokud ji člověk sám vyhledával např. na ruských webech) a skutečně jen ochotně hloupě ji přebírala i četná „levicová“ česká nemainstreamová média, skočila na ni ale i podstatná část zdejší poloinbecilní české „neonacistické subkultury“ (viz její počáteční nadšení pro Pravý sektor). Zdůrazňuji ale, že Václav Junek ve svém textu nikdy nic takového netvrdil – ani ve vztahu k „fašismu“, tak ani ve vztahu k nacionálnímu socialismu a už vůbec ne k „antisemitismu“ nebo protižidovství. Kritika ze strany Tomáše Krystlíka si v tomto případě tedy našla nesprávného adresáta, ačkoliv je oprávněná. Stejně tak pro mne zůstává záhadou, v které části svého článku má Václav Junek údajně „zpracovávat smýšlení čtenářů ve smyslu českých obrozeneckých bludů“.

Ohledně smyslu agresivního počínání Bruselu ve formě hospodářských sankcí odkazuji už jen na polemiku na toto téma na jiných informačních kanálech a jenom doplňuji: i valná část rakouské veřejnosti se vůči sankcím proti Rusku staví odmítavě či přinejmenším skepticky, včetně vedoucích hospodářských činitelů. Mnozí podnikatelé a zástupci velkých firem toto připojení Rakouska k sankcím proklínají, a to nejen čistě z ekonomických důvodů, ale i z důvodů morálně-etických. Prezident rakouské Hospodářské komory Christoph Leitl označil sankce proti Rusku za „nesmyslné“. Lidé a firmy podnikající v Rusku litují zejména toho, že sankce poškodily dlouholetou práci budování obchodních kontaktů a zejména budování vzájemné důvěry.

A k působivému závěru a prognóze kolegy Krystlíka, citát: – „Již dnes je jasné, že přetahování se o Ukrajinu Putin prohrál a možná mu půjde vbrzku o život. Frakce jestřábů v ruských stepních podmínkách vždy nabývá na síle, ukáže-li vůdce slabost. Vůdce zemře před světem přirozenou smrtí.“ – bych rád autorovi suše připomenul, že za postoji a názory Vladimíra Putina stojí drtivá většina občanů Ruska, byť se „západní média“ snaží o to víc sugerovat dojem, že moci se v Kremlu drží nelítostný diktátor. Putinova „přirozená smrt“ a případné dosazení nějaké proamerické náhradní loutky formátu alkoholika Jelcina by bylo pouze velmi klamným krátkodobým "řešením"...