pondělí 6. října 2014

Hájení práva

Manfred Maurer
Sudetoněmecký dům na mnichovské Hochstraße. Foto: Wikipedia/Mattes
Z mnichovské Hochstraße (sídlo Sudetoněmeckého krajanského sdružení, SL – pozn. překl.) na téma restituce a odškodnění toho nějak příliš mnoho slyšet není. K vesměs pozoruhodnému ohlasu ankety, která byla zahájena v Horním Rakousku mezi vyhnanci, popř. mezi jejich potomky, ohledně svého postoje k otázce vlastnictví, se vedení Sudetoněmeckého krajanského sdružení doposud nevyjádřilo. Zlé jazyky by to mohly interpretovat jako ignoraci a jako odmítání každé iniciativy, která sleduje restituční nároky a odškodnění. Přiživovat by se mohly tyto předsudky také díky skutečnosti, že předseda Bernd Posselt už před dlouhou dobou vyjádřil svůj postoj, podle nějž nehodlá pro sebe uplatňovat žádné restituční nároky.

Ovšem, kdo by krajanskému sdružení proto chtěl podsouvat, že odmítá všeobecně podporovat restituční přání – a obzvláště pak nejnovější iniciativu krajanského sdružení v Horním Rakousku – ten jedině mohl podlehnout nedorozumění. Protože SL v Mnichově už dávno odstartovalo akci, která se silně podobá oné hornorakouské iniciativě. Jeden čtenář z Bádenska-Württemberska poskytl listu Sudetenpost zajímavý dokument z pozůstalostí svého otce. Ve formuláři z roku 1982 jde o „Hájení práva za účelem udržení majetkových nároků sudetských Němců“. V únoru 1978 se totiž spolkové shromáždění SL v Mnichově usneslo, že vyzve sudetské Němce právě za účelem tohoto hájení práva, aby podali prohlášení o svém postoji v otázce vlastnictví. Ve formuláři, který byl navržen krajanským sdružením, měli vyhnanci nejen možnost vypsat majetek, o který přišli. Mohli kromě toho dokonce i prohlásit, že si „dále nárokují svůj podíl na svém společenském a veřejném majetku“. Signatáři zároveň prohlašovali, že Sudetoněmecké krajanské sdružení „zmocňují k tomu, aby tyto nároky nahlásilo všem místům, která nyní a v budoucnu budou zodpovědná, popřípadě kompetentní, v otázce napravení totálního vyvlastnění, týkajícího se mne popřípadě mých předků.“

Z dnešního pohledu lze tedy jen říci, že to bylo prozíravé, vzorné a konsekventní. Sotva by si někdo mohl tedy dovolit tvrdit, že Sudetoněmecké krajanské sdružení nebere otázku vlastnictví vážně. Protože toto usnesení SL z roku 1978 nebylo zrušeno žádným jiným usnesením, musíme přirozeně vycházet z toho, že tento vlastní úkol, zastupovat „nyní a v budoucnu“ majetkové nároky vůči všem místům, má nadále svou platnost.

To může autory iniciativy za hájení práva, která byla zahájena v malém Horním Rakousku s účinkem daleko za jeho hranicemi, pouze těšit. Vědí nyní totiž, že i když to Bernd Posselt ve své diplomatické zdrženlivosti nikde nevytrubuje, mohou si být jisti plnou podporou celého krajanského sdružení, protože neexistuje žádný důvod pochybovat o platnosti a závaznosti usnesení spolkového shromáždění SL do té doby, než bude vydáno nějaké protichůdné usnesení.

A protože svého času nevyslechl výzvu SL zřejmě jen otec našeho čtenáře z Bádenska-Württemberska, nýbrž to bude několik tisíců vyhnanců, kteří pověřili krajanské sdružení zastupováním svých majetkových nároků, vnucuje se možnost sloučení sil: Hornorakouský SL chce výsledky své ankety o vlastnictví prezentovat a chce vytvářet nátlak tam, kam její prezentování a vytváření nátlaku také patří – totiž v Praze. Takže by se SL v Mnichově mohlo hned se svými vyplněnými formuláři o hájení práva, nasbíranými v osmdesátých letech, přidat.

Byla by to přeci velká škoda, kdyby se měla dokumentace tak vzorové akce nechat zapomenutá pod vrstvy prachu ve sklepě na adrese Hochstraße 8.

Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 2. října 2014.