pondělí 19. května 2014

Hitler samozřejmě neměl pravdu nikdy a v ničem

Malá příhoda z Rakouska 
Lukáš Beer 
Výrok Adolfa Hitlera mezi výroky Franze Kafky a Martina Luthera Kinga
důvod k pohoršení?
Když se podíváme na website jednoho severorakouského výrobce bot, firmy GEA, objeví se nám uprostřed nad hlavním textem vždy citát nějaké známé osobnosti. Tyto citáty se průběžně střídají – pokud si patřičnou adresu stránek zadáte podruhé, potřetí apod., jednotlivé citáty se obměňují. V nabídce jsou citáty výroků od Martina Luthera Kinga, přes Leonarda Cohena, Franze Kafku, Friedricha Dürenmatta až po H. C. Artmanna.

Nedávno se až do novin dostala zpráva o pohoršení, které vyvolala u jednoho návštěvníka stránek skutečnost, že mezi citáty našel i tento následující výrok připisovaný Adolfu Hitlerovi: „Lidé budou věřit každé lži za předpokladu, že je dostatečně velká.“ Rozčilený rakouský návštěvník firemních stránek si našel facebookový profil zmíněné firmy a zveřejnil na její nástěnce screenshot z oné website, který zachycuje právě onen „iritující“ Hitlerův citát. A požadoval vysvětlení od vedení firmy, co to má znamenat. A právě ona odpověď správce firemních internetových stránek vyvolala u někoho ještě větší iritiaci. Napsal totiž, že citáty na website sestavuje jeden spolupracovník, který citáty vybíral, a pokračoval:

„Citát zní: ,Lidé uvěří každé lži, za předpokladu je je dostatečně velká.‘ Autorem je Adolf Hitler a ty se ptáš, proč tento citát používáme. Krátká odpověď zní: Protože je to pravda. A o něco delší odpověď zní: Kdybych tuto větu přednesl já nebo kdokoliv jiný, tak by její výpovědní hodnota, ačkoliv by to na pravdě nic nezměnilo, byla nesrovnatelně slabší. Věta získává iritující váhu, ale ne proto, že ji pronesl Hitler, tedy člověk, který to musí vědět, jako mistr lži a manipulace, kterému milióny lidí vyvolávaly slávu. Největší Hitlerovou lží bylo mimochodem tvrzení, že ,Židé‘ na všem mají vinu. Existují prý lidé, kteří tomu věří dodnes.

Naše představa o Hitlerovi není žádnou lží, ale klamem. Kabaretista Gerhard Polt nedávno natočil film „Und Äktschn!“, film o Hitlerovi. V rozhovoru pro noviny Der Standard Polt řekl: ,Hitler nebyl žádné monstrum a také nebyl žádný kašpárek, ale byl kromě veškeré průměrnosti také šarmantně konverzujícím člověkem, který měl charisma a měl na sobě něco sympatického. Vždyť také hned získal přístup do vyšší společnosti. Kdyby byl řvoucím monstrem, tak by to nikdy nebylo možné. Sympatie mu otvírala srdce lidí. Dostával se do člověka jako bacil kataru, který říká: Tebe si vezmu! A pak z toho měl člověk rýmu. (...) Sympatický člověk dokáže být mnohem nebezpečnější než nějaký nesympatický.‘

Myslím si, že se na Hitlera zpětně díváme špatně. Většina lidí vidí v Hitlerovi monstrum. Ten, kdo ale v ,Hitlerovi‘ vidí pouze nějaké ,monstrum‘, činí tak, jako kdyby Hitler nebyl člověk. Kdyby Hitler nebyl člověk, tak by neexistovalo žádné spojení mezi ním a mnou. Ale on byl člověkem. A jak řekl Gerhard Polt, musel být také šarmantní. Většina lidí, žijících v té době, se na Hitlera nedívala tak, jako se na něj díváme my dnes. Teprve až si přiznáme, že Hitler byl člověkem a že musel být také sympatický, můžeme vážně začít s tím se ptát, do jaké míry jsme možná my sami náchylní, co se týče dnešních svůdců, a můžeme začít s tím, že se budeme zabývat naší vlastní temnou stránkou. Víme dnes z bádání o pachatelích, že z docela normálních lidí, takových jako ty a já, se v určité situaci mohou stát mučitelé nebo masoví vrazi. Nebo si vzpomeň na Milgramův experiment. Milgramův experiment, opakovaný po celém světě, ukazuje, že okolo 75 (sedmdesát pět) procent lidí je ochotno jinému člověku poskytnout smrtelnou dávku elektrického proudu, když rozkaz k tomu vydá autoritativní osoba. Ovšem 25 procent se toho neúčastní. Ale jak si můžeš být jistý, ke které skupině patříš ty? Nemůžeš si být sám jistý. Dokud si nejsi jistý, tak je to dobré, protože pak se budeš ostražitý. Ten, kdo si ale myslí, že jemu by se něco takového s určitostí přihodit nemohlo, je ohrožený v poměru 75 : 25 procent, že se jednoho dne z něj stane vykonavatel rozkazů v mučírně nebo vrah.

Autoritativní osobou, podobně jako u Milgrama, nemusí být ,vědec‘. Může jím být nadřízený, nějaký guru nebo politik. Například Vladimir Putin. Nebo Barack Obama. Vezmi si Obamu, tohoto mistra propagandy, dnes se jí říká PR. Prezident Obama podepisuje každé úterý v Bílém domě seznamy mrtvých. Tomu, kdo se objeví na nějakém z těchto seznamů, jsou na stopě bezpilotní letecké objekty nebo zvláštní komanda, která ho chtějí zavraždit. Bez jakýchkoliv procesů zakládajících se na principech právního státu. Bez možnosti podat odvolání. Prostě tak. Vraždění se koná každý den. A většinou se netýká pouze vybraných osob, což už samo o sobě je hrozné, ale také mnoha jiných, které se náhodou nacházejí v blízkosti, mezi nimi i mnoho dětí. Každý den. A někde sedí lidé, kteří rozkaz tohoto sympatického, přátelského amerického prezidenta vykonávají. Ti patří k oněm 75 procentům. Bylo by ovšem docela hloupé srovnávat Obamu s Hitlerem. Každý je tím, co je. Ale Obama je také dobrým lhářem. A každopádně lže tak věrohodně, že dokonce obdržel i Nobelovu cenu za mír. A sdělovací prostředky? Ty možná nelžou přímo. Ale účastní se Obamova vraždění jenom tím, že o tom sotva nebo vůbec nepíší a nemluví.

Myslím si, že není správné nezmiňovat se Hitlera nebo jeho věty. Potlačováním se nic nevyřeší. A co se nevyřešilo, působí v podvědomí dále a nutí nás, abychom ty stejné chyby, ty stejné bolestné zkušenosti zažívali neustále nanovo. Ten, komu opravdu záleží na smíření a míru, se může pokoušet cestou empatie spojit nejen s oběťmi, ale také s pachateli. A proto věta na naší stránce zůstane.“

Tolik citát z reakce rakouské frimy. Provozovatel stránek však nakonec Hitlerův citát přeci jenom smazal. „Případ“ se dostal minimálně do dvou rakouských deníků a na Facebooku firmu zasypal opravdový shitstorm rozhořčených reakcí. Většina z nich vyzněla tak, že uvádět vedle jiných osobností Hitlerův citát je prý nevhodné.

***

Chtě nechtě si musím, sledujíc tento případ, vybavit znění doručené aktuální obžaloby od státního zástupce Jana Petráska. V tomto nahrubo slepeném konstruktu se nejenom tvrdí, že komentáře a mezititulky vyznívají jako souhlas se zveřejněnými projevy Adolfa Hitlera. To je už sám o sobě nonsens – co se týče mezititulků, pochopí brzy i návštěvník základní školy, že tyto parafrázují přímou řeč Hitlera (někdy dokonce v první osobě jednotného čísla!). A co se týče komentářů, o jejich úloze je čtenář jednoznačně srozuměn v předmluvě knihy, kterou Petrásek celou dobu takticky jakoby nebral v úvahu.

Ponecháme-li ale tuto docela zásadní problematiku stranou, vnucuje se navíc otázka, zda i skutečné vyjádření souhlasů k nějakému dílčímu názoru nebo stanovisku Adolfa Hitlera automaticky znamená Uhlířem a Petráskem vnucované „schvalování genocidy“ či dokonce „holocaustu“ (o této problematice vyjde ještě samostatný článek). Hitler se zabýval ve svých projevech často polsko-německými, francouzsko-německými, britsko-německými, rusko-německými, česko-německými či americko-německými vztahy. Zajisté přitom operoval podobnými argumenty, týkajícími se zahraniční politiky, a zajisté přitom používal i řadu takticky cílených výroků, ale tím se nelišil nikterak od jiných státníků demokratického světa. A v mnoha případech ani těch dnešních. Z pohledu Jana B. Uhlíře a státního zástupce Jana Petráska automaticky nepřipadá v úvahu, aby jedno jediné tvrzení v Hitlerově projevu se zakládalo na pravdě, protože všechna jeho tvrzení v jejích očích směřují zřejmě jen ke dvěma cílům – genocidě (v obžalovaně nejmenovaných národů) a k „holocaustu“. Ale obsah projevů zveřejněných v naší knize nemá vůbec vztažnost ke „genocidě“ a k „holocaustu“, což potvrdí každý slušný odborník.

Taktizování, propaganda a válečné štvaní ušlechtilými řečmi bylo dávno před Hitlerem a je i dnes. Bylo tomu za První světové války, bylo tomu za "studené války" a je tomu dnes, kdy to vnímáme velmi citlivě ohledně toho, co se děje na Ukrajině. Možná ani ne za 15 let se i takový projev Karla Schwarzenberga bude ve zpětném zrcátku jevit jako rafinované štvaní k válce a vyvolávání „Říše Zla“. Ale kolik lidí dnes těmto válečným štváčům slepě věří jenom proto, že ve svém projevu například skloňují slovo „holocaust“ ve všech pádech?

Na českém knižním trhu najdeme publikace, kde se to jenom hemží nenávistnými projevy vůči Židům a jiným národům, vyhlazovacími plány apod. – jde o slova nebo výroky, vkládané do úst Hitlerovi (dodejme, že bohužel lživě). Pak stačí editorem nebo vydavatelem doplnit několik vhodných přídavných jmen („zločinecký“ a „ďábelský“) nebo zmínit hrůzy holocaustu a vylíčit tak „citovaného“ v patřičném světle (monstrum, kašpar, úchylný psychopat), a o historickou věrohodnost či o odbornou úroveň díla si nikdo v Česku starost nedělá.

***

Před několika dny se moji cikánští známí-kamarádi, se kterými se jednou či dvakrát do týdne už několik let potkávám v posilovně a které jsem o našem procesu samozřejmě také informoval (slíbili, že pokud si budou moci udělat čas, rádi se přijdou podívat), na mne zvesela obrátili: „Ty, jak ti to dopadlo? Poslouchej, ty jseš opravdu tak zlej kluk, tys tam opravdu napsal ty zlý věci?“. Odpověděl jsem: „Hoši, je vidět, že stejně jako 99,5% lidí nebo novinářů a čtenářů Novinek.cz nemáte ani vy potuchu o tom, o čem ty Hitlerovy projevy vůbec jsou.“ Víme, že to je právě to, na co se státní zástupce a jím použitý historik automaticky spoléhají.