Ať už byly motivy Maďarů jakékoli, jedno je mimo pochybnosti: Zavedením vzpomínkového dne konstatovali faktum, jehož budoucí vývoj budou moci spoluutvářet v neposlední řadě právě ti dotčení. Vyhnanci, resp. jejich potomci mají plně v rukou, zda tento vzpomínkový den zkoprněle odbydou rituály a nakonec jej nechají, aby se vytratil z jejich vědomí, anebo z něj učiní výchozí bod pro čestné vypořádání se s historií.
Význam budapešťského rozhodnutí by se měl hodnotit o to výše, neboť nejen zahanbuje ostatní vyháněčské státy – především Česko a Slovensko – nýbrž také parlamenty v Rakousku a Německu. Zde totiž panuje převážná zdrženlivost, co se národního vzpomínkového dne pro vyhnané týká. V Rakousku sice spolková země Horní Rakousy již zavedla „Den vlasti”, který každoročně vystrojí vždy jiná národnostní skupina vyhnanců, avšak volání po celostátním vzpomínkovém dni zůstalo dosud nevyslyšeno. Zde mají straničtí mluvčí vyhnanců – především ve vlastních řadách – ještě hodně co do přesvědčování dohánět.
V Německu se ale zatím dostali o něco dál: Bundestag zde téměř před dvěma lety pomocí hlasů CDU/CSU a FDP hlasoval pro „národní vzpomínkový den vyhnání”, ikdyž pouze jen pro prověření 5. září jako možného termínu (výroční den „Charty Němců z vlasti vyhnaných”). Následkem byl odzbrojovací útok, rozpoutaný pár tuctem údajně „předních” německých, rakouských, švýcarských, polských, českých a slovenských historiků, kteří zveřejnili výzvu proti plánům zavést vzpomínkový den. Rychle pak zase kolem chvályhodné iniciativy nastalo ticho. Kancléřka Angela Merkelová s k tomu sice při vícero příležitostech přihlásila, to však s ohledem na důslednou ne-realizaci záměru zapůsobilo jako „narůstající politika prohlášení”, kterou bavorský ministerský předseda Horst Seehofer při posledním sudetoněmeckém dni ostře kritizoval. „Ne někdy, ale teď” musí být vyhnancům učiněné sliby uvedeny v skutek, požadoval patron sudetských Němců o svatodušních svátcích 2012.
Nyní byli Maďaři rychlejší. A zahanbují tím nejen zbabělé rakouské a německé politiky, nýbrž dovádí odmítání takového vzpomínkového dne ad absurdum. Když už se ani vyháněčský stát sám neostýchá věnovat tomuto ožehavému tématu slavnostní den, co by mělo potom hovořit proti zavedení takových dnů v nových domovinách vyhnanců? Stručně a jasně řečeno: Nic. Stačí už jen motto: Národní vzpomínkový den pro vyhnance v Rakousku a Německu „ne někdy, ale teď” !
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr.
