sobota 21. července 2012

Za dobrozdáním ÚSTRu při podání trestního oznámení na Jana Šinágla stojí amatérský historik Jaroslav Čvančara

Lukáš Beer
Čí chleba jíš, toho píseň zpívej! řeklo by se při pohledu na
seznam isntitucí podporujících a financujících tuto známou
publikace Jaroslava Čvančary. V jeho případě to ale zjevně
není nutné: autor se netají svým obdivem k atentátu na
R. Heydricha, ale ani svým idealizujícím pohledem na
"československý" odboj v letech 1939-1945.
Podle informace, kterou včera zveřejnil Tomáš Pecina na svém blogu, zpracoval ono dobrozdání Ústavu pro studium totalitních režimů, na jehož podkladě bylo podáno trestní oznámení na Jana Šinágla z důvodu údajného bagatelizování „genocidy na českém národě“, známý amatérský historik Jaroslav Čvančara. (Bližší informace o kvalitách tohoto „odborného vyjádření“ zde.) Ze zveřejněných dokumentů vyplývá, že policie nejprve nepochodila u ředitele kanceláře ÚSTRu Pavla Žáčka, a tak se se svou žádostí o poskytnutí odborného vyjádření obrátila posléze na Jaroslava Čvančaru, „známého trampa, hudebníka, publicistu a amatérského nadšence pro dějiny druhé světové války“, jak jej tituluje Tomáš Pecina. Pecina označuje toto Čvančarovo vyjádření za „naprostou tragédii“. Čvančara se ve své odpovědi například pokouší vyvolat dojem, že masových manifestací (sledujte seriál Našeho směru Slib věrnosti Říši) se snad zúčastňovaly tisíce pražských Němců nežli Češi, když píše: „Součástí teroru se stala propaganda. Manifestace, stovky zaměstnaneckých apelů v úřadech, továrnách, rozhlasové proslovy, novinové články a každodenní výhrůžky. (…) Jen v Praze žilo v té době na sto tisíc pražských Němců, kteří se loajálně a v hojném počtu těchto manifestací zúčastňovali.“

Seriál byl nyní doplněn o nové fotografie.
Jaroslav Čvančara je jedním z největších českých pěstitelů kultu kolem Heydrichových atentátníků a svými nesčetnými vystoupeními a díly neúnavně velebí a idealizuje jejich údajný mimořádný přínos v historii českého národa. V roce 2004 vydává poprvé svou publikaci „Heydrich“, která přinesla mnoho dosud nepublikovaných a hodnotných dobových materiálů. Co se týče zveřejněného fotografického materiálu, tak se do té doby patrně žádná jiná publikace v takové míře nevěnovala i obrazu „české protektorátní kolaborace“, kniha přinesla totiž snímky, dosud většině Čechů po více než půlstoletí neznámé a utajované, jako byly např. záběry hajlujících herců v Národním divadle z 24. 6. 1942 apod. O několik let později autor postupně vydává hodnotnou obrazovou trilogii „Někomu život, někomu smrt“, ve které přinesl celé stovky zajímavých fotografií z let 1939-1945, které nashromáždil za dlouhá léta své badatelské práce. Autor měl také příležitost osobně se setkat s mnoha známými a méně známými pamětníky. V posledně jmenované publikaci najdeme spoustu unikátních fotografií a zajímavých informací, i forma publikování, jakou autor zvolil (publikace sestává ze stránek, na kterých čtenář najde sbírku fotografií uspořádaných podobně jako ve fotoalbu, kde pod každým snímkem stojí poutavý text nebo příběh, týkající se daného obrázku nebo osudu osoby na ní zobrazené) je jedinečná. Na druhou stranu však autor vkládá na mnoha místech do komentářů pod fotografie své subjektivně zabarvené názory, nemající nic společného s faktografickými popisy historika. Například u fotografie přátelsky se usmívajícího K. H. Franka autor doplňuje, že jde jen o přetvářku tohoto krutého muže, nebo z pohledu dívek z Kuratoria pro výchovu mládeže na Strahově v létě 1943 Čvančara usuzuje, že je dění kolem sebe očividně nezajímá apod. Publikace vyšla ve spolupráci a za finančního přispění Asociace nositelů legionářských tradic, Československé obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu, časopisu Národní osvobození (vydává posledně jmenovaný svaz), Sdružení výkonných parašutistů a Konfederace politických vězňů ČR.

Čvančarovo takřka nekritické nadšení pro atentát na Reinharda Heydricha a jeho historický význam se odrazilo i v jeho „odborném vyjádření“ pro Policii ČR v případu Jana Šinágla. V této ódě se v patetickém duchu doslovně píše: „V historii lidstva existují klíčové postavy dějin, a nemusí to být vždy jen geniální vojenské operace stotisícových armád, Reinhard Heydrich byl jednou z nich. S nadsázkou se někdy říká ,Zmizí člověk, zmizí problém!´". Jakoby autor chtěl těmito slovy říci, že fyzickým odstraněním Reinharda Heydricha byla nenahraditelně zneškodněna klíčová osobnost, jejíž působení nemohl nikdo zastoupit, a že tím byly přivedeny na onen svět snad i Heydrichovy úmysly a plány. Historická fakta však mluví opačnou řečí. Na realizaci Heydrichových úmyslů jeho smrt neměla účinek.

"Nevzdělaný enthusiasta"

Čvančara pak pokračuje o významu atentátu -„Češi a Slováci dokázali, že nejsou pouze těmi, co se snaží pasivně přežít, ze všeho švejkovsky vykličkovat. Atentát na (…) Reinharda Heydricha byl nejvýznamnější akcí čs. zahraničního a domácího odboje za druhé světové války.“ - aby následně převrátil úplně naruby skutečnost, že mezinárodní ohlas získal atentát nikoliv díky samotnému činu, ale díky drastickým „odvetným“ opatřením a represáliím z německé strany, díky vyhlazením Lidic a Ležáků, tedy díky prolité české krvi, se kterou chladnokrevně propagandisticky počítali strůjci atentátu. Čvančara kupodivu najednou píše pouze o „stovkách“ českých obětí, proč asi? „Význam atentátu na Heydricha? Přesto, že pro likvidaci jednoho člověka – i když jednoho z nejmocnějších mužů nacistického Německa, zahynuly stovky lidí, akci je třeba hodnotit ne z pozice současnosti (…) Atentát se stal morálním pro budoucí generace. Mezinárodní ohlas byl ohromný. Nejen že vedl k odvolání Mnichova. Má živý ohlas dodnes, o čemž svědčí množství literatury, publicistiky, filmové a televizní tvorby.“ Nejenže zde Čvančara opětovně zcela převrací skutečnost, jelikož k odvolání Mnichova došlo kvůli vyvraždění a zničení Lidic a popravám Čechů a nikoliv díky atentátu. Navíc zde argumentuje něčím, čím by se mohla ohánět například i komunistická historiografie – kolik literatury, publicistiky, filmové a televizní tvorby vystihovalo například osud Julia Fučíka, únorové události roku 1948 či historii komunistického hnutí za první československé republiky? Argumentovat něčím podobným je tedy naprosto absurdní, tím spíše, že v posledních letech je to právě Jaroslav Čvančara sám, který společně s podobně entusiastickými „hradními“ českými historiky svou publicistickou činností kult významu atentátu na Heydricha upevňuje.

Tomáš Pecina komentoval Čvančarův přínos při podání trestního oznámení na Jana Šinágla slovy: „Co k tomu říct? Osobně je mi J. Čvančary líto. Měl jsem ho doposud za slušného člověka, který pro svou duševní pohodu potřebuje mít svět černobílý, takový, jaký je v trampských a country písničkách, a i když asi v skrytu duše ví, že skutečnost je složitější, svým nadšenectvím nikomu neškodí a není proto důvod jakkoli jej v jeho idealismu omezovat. Na druhé straně se stále domnívám, že odborná vyjádření v oboru dějin by měli zpracovávat spíš historici než nevzdělaní enthusiasté.“