úterý 2. srpna 2011

Josef Pfitzner o politických postojích Josefa Klimenta nejen za první republiky

Udělení ceny „Nadace hl. města Prahy na paměť Reinharda Heydricha“ doc. dr. Josefu Klimentovi v červnu roku 1943
V cyklu článků o J. Klimentovi již vyšlo: Josef Kliment - Háchův politický sekretář - Obnovuje se svatá říše římská - Osobnost a svoboda jednotlivce v souladu se zákonitostmi přírody - Publicistická činnost Josefa Klimenta - Hácha a hlas lidu - Malé vzpomínky z velkých dnů - Mezi Západem a Východem
Lukáš Beer
Dne 4. června 1943 byla v recepční síni představenstva města Prahy v bu-
dově Městské knihovny předána z rukou náměstka primátora dr. Josefa
Pfitznera cena "Nadace hl. města Prahy na paměť Reinharda Heydricha"
doc. dr. Josefu Klimentovi. Na snímku v první řadě z l. do pr.: Jaroslav
Krejčí, Josef Kliment, Emanuel Moravec, úplně vpravo Augustin Popelka. 
Když po druhé světové válce stanul před Národním soudem bývalý politický referent v kanceláři státního prezidenta Háchy a senátní rada doc. dr. Josef Kliment, dokazovala mu československá prokuratura údajnou zradu zejména také na základě závažné skutečnosti, že Klimentovi byla 4. června 1943 udělena cena „Nadace hlavního města Prahy na paměť Reinharda Heydricha“. Tuto nadaci založilo za války hl. město Praha oficiálně z popudu každoročního připomínání si úmrtního dne Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Pod jeho jménem vznikla „pamětní nadace“, z jejích prostředků se každoročně mělo propůjčovat ocenění ve výši 100.000 korun osobnostem (popř. organizacím), které se obzvláštně zasloužily o prohlubování a upevňování tzv. říšského uvědomění a sounáležitosti česko-moravského prostoru k Říši. Josef Kliment se navíc stal vůbec prvním českým držitelem tohoto ocenění, které se do konce druhé světové války stihlo propůjčit pouze již jednou, a to o rok později generálnímu referentu Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, dr. Františku Teunerovi.

„Přes všechen odpor, který jest zaznamenán i v příslušném spise kabinetní kanceláře“, vysvětloval po válce ve svém závěrečném slově před Národním soudem Josef Kliment, „nebylo v mých silách zabránit, aby radniční německá frakce … neudělila mi cenu, která byla pro mne nejtrapnější událostí mého života, zejména proto, že nesla jméno nadace Heydrichovy a že byla cenou peněžitou. Stal jsem se tu prostě obětí snah nazývati kdejakou akci jménem Heydricha. Této ceremonii jsem se podrobil na základě rozhodnutí dr. Háchy, jenž dobře viděl nebezpečí plynoucí z opaku pro celé postavení jeho kanceláře.“ Retribučnímu soudu předložil doklady, že celou částku – tedy 100.000 korun – složil u notáře a nikdy nepoužil. Hájil se v tom smyslu, že i přes udělení této ceny nebyl poměr Němců k němu údajně nijak příznivý. Ve skutečnosti však vztah Němců přímo ke Klimentově osobě zřejmě nebyl natolik negativní, jak by jej on sám chtěl po roce 1945 vidět. Frank ve své výpovědi učiněné ve vězení řadí Klimenta ne sice mezi výrazně spolehlivé spolupracovníky, ale rozhodně k lidem, na něž bylo možné se obrátit. (Blíže k tomu v: Musil, Michal: Příběh Háchova politického sekretáře. Josef Kliment před Národním soudem roku 1947. Soudobé dějiny II/4, str. 529-544, Praha 1995.)

O udělení ceny Klimentovi rozhodlo kuratorium nadace, ve kterém zasedaly vedle zástupce říšského protektora také osoby z vedení pražského kraje NSDAP, městského finančního úřadu, městského kulturního úřadu a na kterém se samozřejmě podíleli i němečtí reprezentanté pražského městského představenstva. K předání ocenění do rukou Josefa Klimenta došlo v rámci slavnostních akcí, které se v Praze konaly v den prvního výročí úmrtního dne Zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v pátek 4. června 1943 v odpoledních hodinách, a to v recepční síni představenstva města Prahy v budově Městské knihovny. Slavnostní akt vykonal náměstek pražského primátora prof. dr. Josef Pfitzner, který byl po válce (6. září 1945) jako údajný „válečný zločinec“ (rozhodně neuškodí si dnes na jiném místě zpětně prostudovat, z čeho československá prokuratura Pfitznera po válce činila vinným a z čeho vyvozovala spáchání onoho válečného zločinu, kterým ospravedlňovala udělení nejpřísnějšího trestu) veřejně ponížen a veřejně popraven na Pankráci. Mezi slavnostními hosty předání ceny byli z německé strany vysocí funkcionáři a hodnostáři NSDAP, branné moci a města, z české strany pak mimo jiné předseda protektorátní vlády a ministr spravedlnosti dr. Jaroslav Krejčí, ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec, přednosta kanceláře státního prezidenta dr. Augustin Popelka a pražský primátor dr. Alois Říha. Slavnost hudebně zahájilo Černého kvarteto a poté promluvil směrem k oslavenci, který zasedl v první řadě posluchačů mezi předsedou vlády Krejčím a ministrem Moravcem, univerzitní profesor dr. Josef Pfitzner. Ten po krátkém patetickém úvodu přednesl následující slova, věnovaná dosavadní činnosti Josefa Klimenta:

V posmrtné vzpomínce na Reinharda Heydricha je možné s pochvalou připomenout, že neprodleně, jakmile se v Praze ujal úřadu, pomáhal českému národu všemi prostředky, aby vrůstal do Říše, a hlavně, aby širokým pracujícím vrstvám českého národa poskytl příležitost na rozvinutí všech sil ve smyslu zvýšeného válečného nasazení, tím však také pro osvědčení, jež byl vždy ochoten odměňovat. Právě čeští dělníci a sedláci pochopili první a trvale – začež dlužno děkovat jejich zdravému instinktu – co znamená osudové rozhodnutí roku 1939 a přiklonili se z přesvědčení novému řádu, s nímž určité vrstvy české inteligence a hlavně lidé, kteří z bývalého režimu tyli, se smiřovali jenom váhavě. (…)
.
Pražská městská správa dospěla k přesvědčení, že nejlépe uctí (...) jedinečnou činnost Reinharda Heydricha, tak záhy přerušenou, když – vedle přejmenování nejkrásnějšího vltavského břehu na Nábřeží Reinharda Heydricha a vedle pomníku, který bude postaven po válce, a vedle pamětní desky na místě, kde byla spáchána vražda – zřídí „Nadaci hlavního města Prahy na paměť Reinharda Heydricha“, jejíž roční obnos v částce 100.000 korun bude každoročně o úmrtním dni Reinharda Heydricha jakožto čestný dar udělován jednotlivým osobám anebo ústavům, jež si o upevnění říšského vědomí a svazku česko-moravské oblasti s Říší získaly zvláštní zásluhy. Tento čestný dar je dnes udělován poprvé. (…)
.
Dosavadní politická a vědecká práce docenta dr. Klimenta ukazuje, že bere vážně své vyznání říšské myšlenky a že jej tato nejvyšší politická hodnota Západu zaměstnávala od jeho prvních vědeckých krůčků až do dneška. Dr. Kliment, narozený roku 1901, patří k české generaci, která teprve po roce 1918 nabyla politického vědomí a které byl v umělém útvaru Česko-Slovenska předváděn výsledek nejvyšší politické moudrosti. Tato generace se v oblasti státně tvůrčí a politické činnosti ocitla před autoritami zdánlivě neochvějnými a neomylnými, o jejichž hodnotě by pochybovat bylo bývalo stejné jako dopustit se zrady na národě a velezrady. Svůdné kouzlo hradní politiky zaplétalo zdravé myšlení českého národa do nebezpečného křečovitého stavu a oloupilo jej o schopnost dělat rozdíl mezi tím, co je zdravé a nemocné, co je trvalé a pomíjející. Tím čestnější jsou tudíž výjimky, které si zachovaly chladnokrevnost a kritický smysl pro dějiny, aby poznaly základní choroby, jimiž umělé státní útvary z roku 1918 byly postiženy.
.
Právě proto bude navždy zachována sláva jménu velkého českého dějepisce Josefa Pekaře, který nebyl ochoten se za vnější výhody zařadit do sboru oficiální historie, nýbrž vypracoval dějinný obraz, který se opíral o organickou souvislost sudetské oblasti s evropsko-německým středem. Do řad mizivého počtu mladých Čechů, kteří v těchto myšlenkách šli za Pekařem, se přidružil také Kliment, jak ukazují již jeho první vědecká díla z oboru českých právních dějin.
.
Již ve svých prvních vědeckých spisech „Glejty v českém státě“ z roku 1928 a v habilitačním spise „Orgány zahraničních styků v českém státě před Bílou horou“ z roku 1929 se zabýval z hlediska právě uvedeného pojmem středověké Říše a vykládal jej ve smyslu, který se značně odlišoval od učení, jež bylo tehdy oficiální. Již konstatování, že myšlenka rovnosti států byla středověku cizí, znělo jako hlasitá obžaloba proti státnímu řádu, který byl v letech 1918/19 uveden ve skutek. Kliment naproti tomu viděl ve středověké Říši státní řád, který byl s to překonávat státní a národní rozpory ve prospěch vyšší jednotky, a to řádu světové vlády, a již tenkrát se mu začínalo ujasňovat, jaké obrovské úkoly německý národ jako národ říšský vzal na svoje bedra a co tím kladného vykonal pro ostatní národy a pro Evropu. Klimentovým poukazem, že ani Francouzi ani Angličané ani Čechové ve svém jazyku nemají vlastního slova pro pojem říše, byl zdůrazněn zvláštní úkol, který připadl německému národu.
.
Také zákony budování středověké Říše, za jejíž jádro platí národ německý, ke kterému byly přičleňovány jiné části Říše, tu svazky těsnějšími, tu volnějšími, si již tenkrát jasně uvědomoval. Neuniklo mu ani, že Čechy byly kurfiřtskou hodností zvláštním způsobem spojeny s Německem a že tento základní vztah trval stále i v době, ve které jiné země – například Itálie a Burgundsko – se již dávno od říše odpoutaly. Třebaže Kliment z tohoto mimořádného poměru Čech k Říši tehdy ještě nevyvozoval konečné důsledky, jeví se nám přeci jen jakožto badatel hledající pravdu, jehož touha po poznání se ničím nedala svést na scestí. Z Klimentových vývodů o středověké Říši bylo snadno možné vyvozovat důsledky, že liberálně demokratické státní zásady nemají samospasitelného účinku a že návrat přemocné státní síly, kterou kdysi ztělesňovala Říše, se ani v přítomnosti nestal bezpředmětnou otázkou. Kliment tím vědomě usiloval o nové státoprávní myšlení v bývalém Česko-Slovensku a v letech následujících – třebaže byl státním úředníkem – veřejně vyhlásil tuhou drobnou válku proti systému státu o četných politických stranách, v bývalém Česko-Slovensku nejvyšší měrou kvetoucímu, s veškerou jeho korupcí a neodpovědností. Slovem i tiskem volal po demokracii odpovědnosti a osobností, které by dosáhly svých zastupitelských mandátů z vlastní síly a nikoli z všemohoucnosti sekretářů stran. Stav tehdejší demokracie – začal tento boj roku 1933 – nazýval přímo paradoxním a nezákonným. Odmítal neodpovědnou většinovou demokracii, která byla uskutečněna jenom díky přirozenému právu, liberalismu a mezinárodnímu socialismu. Dokonce tu již vyslovoval myšlenku, že ta suverenita, tak zbožňovaná zastánci vládnoucího režimu, nesplnila naděje do ní kladené a že se vývoj zřejmě nese k vyšším státním formám, z nichž jednou z nich byla již ve středověku Říše. Kdo takto myslel, již se vnitřně rozloučil s mnohým, co Masarykovo a Benešovo Československo představovalo, a bral i z vnitřního pudu po poznání účast na událostech v sudetoněmeckém táboře. Tak je možné vysvětlit, že Kliment věnoval zvláštní pozornost vzrůstu Sudetoněmecké strany, že se jako host zúčastnil jejího prvního velkého veřejného projevu v České Lípě na podzim roku 1934, že se osobně seznamoval s vedoucími muži Sudetoněmecké strany, že navázal literární styky se sudetoněmeckými vědeckými pracovníky a že se konečně v tak osudovém roce 1939 veřejně zasazoval o respektování požadavků sudetského Němectva. Který český státní úředník by se byl v době, kdy se takový lord Runciman ve funkci anglického poručníka dostavil do Prahy, odvážil napsat – jako Kliment 7. srpna 1938 – že představy Čechů, že na základě suverenity svého státu nejsou povinni dodržovat smlouvy o menšinách, jsou vážným omylem, protože Československo právě pro tyto smlouvy o menšinách nemá úplnou suverenitu a že tudíž Sudetoněmecká strana může být v mezinárodní politice považována za oprávněného partnera a že zahraniční mocnosti mají „právní zájem“ na dodržování smluv na ochranu menšin ze strany Československa!
.
Český vědec a politik, který takto plul proti oficiálnímu proudu, byl povolán, aby po zhroucení bývalého Česko- Slovenska prokazoval svému národu při nastoupení nové cesty důležité služby. Velmi brzy mu byla k tomu dána příležitost, neboť státní prezident dr. Emil Hácha jej povolal do své kanceláře. Od té doby dr. Kliment neúnavně pracoval ve prospěch říšské myšlenky slovem i písmem přes všechny opačné snahy, které přetrvávaly i v druhém Česko-Slovensku. Zvláště důrazně připomněl své základní názory v rozhlasové přednášce 20. prosince 1938 „Vztahy českého státu k Německu v minulosti“ a ve svých vysokoškolských přednáškách zahájených v únoru 1939 „Idea Svaté římské říše národa německého“. Bylo přímo symbolické, když Klimentovi bylo dopřáno doprovázet státního prezidenta Háchu na jeho památné cestě do berlína 14. března 1939 a tím se stát přímým svědkem dějinné události, která svým významem přesahuje staletí. Kliment sám zdůraznil podstatu této historické chvíle, když hned na to veřejně doznal: „Zabýval jsem se u nás celá léta studiem Svaté římské říše. Shodou okolností mně bylo umožněno, abych byl při tom, když dějinnou schůzkou Vůdce a říšského kancléře s naším ctihodným prezidentem dr. Háchou byla nastoupena stará cesta naší účasti ve Velkoněmecké světové říši. Na tuto chvíli nikdy nezapomenu.“
.
Ale i po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v rámci Velkoněmecké říše bylo třeba dvojnásobnou měrou poučování o poměrech, spojených s říšskou myšlenkou, zvláště když se nepoučitelní z venku pokoušeli podkopávat nový a přece tak prastarý řád. Sám Kliment se naučil pod tíhou dějinných událostí pojem Říše chápat ještě hlouběji než dříve, když viděl v Říši státní řád, který je především největší měrou schopen k organizování velkých oblastí.
.
Tato Říše plní podle nynějšího Klimentova názoru úkoly německého státu a vyššího oblastního řádu stejnou měrou. Neboť toto nové Německo nevzalo na sebe jenom úkol sjednotit německý národ a obrodit jej, nýbrž hlavně zřídit nový řád mezi národy. Teprve Německu se jeho gigantickými výkony podařilo zjednat předpoklady pro moc, která může přivodit tento nový řád mezi národy. Kliment tu vzal Rosenbergova slova, že žádný národ nezadá v ničem své cti, jestliže se zapojí do vyššího řádu s mocí, za výraz svého vlastního přesvědčení. Neboť jsou na světě silné vedoucí národy a národy, které se svěřují jejich ochraně. A tak se tedy Kliment roku 1940 mohl veřejně vyjádřit, že nastal konec starého pojmu státu a že i nepřátelé Německa pod dojmem nacionálně socialistických myšlenek začínají upouštět od svého pojmu státu. Neboť v Německu se zrodila opravdová revoluce myšlení, která magneticky přitahuje i jiné národy do svého vlivu. Tím se začíná u Klimenta uzavírat myšlenkový řetěz, jehož první články bylo možno pozorovat již před půldruhým desetiletím a na jejichž zdokonalení neúnavně pracoval až do dnešního dne.
.
Jsme pevně přesvědčeni, že tím byl ukončen vzorný duševně-politický vývoj uvnitř českého národa, který je blízký vývoji Josefa Pekaře a tudíž může sloužit dorůstající české generaci jako trvalá vzpruha při jejím zápolení o naprostou jasnost ve smyslu říšského uvědomění a jednoty zemí Čech a Moravy s Říší.

Poté, co Josef Pfitzner svůj projev dokončil, odevzdal Josefu Klimentovi diplom o udělení ceny. Slova se ujal doc. dr. Kliment. (Text obsáhlého projevu Josefa Klimenta přinese zvláštní článek.)