sobota 11. září 2010

České dojmy z Říše

Výprava českých umělců a novinářů do Německa a Holandska v září 1940
Lukáš Beer
Odjezd 34 českých kulturních činitelů a novinářů na výpravu po Německu a
Holandsku z pražského nádraží (3. září 1940).
Počátkem září roku 1940 vstoupila Evropa do druhého roku války. Historické země Čech a Moravy byly sice již půldruhého roku začleněny v rámec Německé Říše po územní, správní a stále ve větší míře i hospodářské stránce, ale Berlín si byl moc dobře vědom skutečnosti, že zdaleka nejtvrdší oříšek bude představovat průběh postupného duchovního a politického vtělení tohoto územního prostoru a na jeho území žijícího obyvatelstva do nově organizovaného územního celku.

Primární úloha přeorientování podstatné části českého národa k říšské loajalitě musela z logických důvodů připadnout právě představitelům české inteligence, stejně jako věhlasným osobnostem české kultury. Po prvním roce války bylo třeba z Berlína českému národu demonstrovat neochvějnost Německa v současném zápolení a údajnou neodvratnost konečného vítězství. Čechům mělo být signalizováno, že si musí s chladnou hlavou racionálně uvědomit novou a neměnnou situaci a že by pro ně bylo rozumné co nejdříve přistoupit na proříšské smýšlení, aby tak v budoucnu mohli zároveň jako jedni z prvních sklízet ovoce nově vybudovaného řádu v Evropě, vedené Německem a Itálií. A právě k tomu byl směřován propagandistický význam jedenáctidenního zájezdu necelých čtyřiceti představitelů českého kulturního života po Německu a Holandsku, zorganizovaného počátkem září roku 1940 z iniciativy dr. Josepha Goebbelse.

Němci sestavená čtyřiatřicetičlenná delegace měla pozoruhodné složení. Uzavřenou podskupinu tvořili takzvaní aktivisté - novináři, kteří už ve smyslu nacionálně socialistického Německa psali a jež Goebbels v podstatě nepotřeboval přesvědčovat; spíše mohl počítat s tím, že tito pak pomohou názorově ovlivnit své kolegy. Výpravy se vedle šéfredaktora Českého slova Karla Lažnovského zúčastnilo několik dalších novinářů jako např. Rudolf Procházka z Lidových novin, Vladimír Krychtálek z Venkova a jako další aktivista z jiného oboru malíř Janko Uprka, který chtěl připojit Moravské Slovácko ke slovenskému státu a po útoku na Sovětský svaz se dokonce nabídl jako dobrovolník. Byli přitom ale i lidé jako spisovatel Jaroslav Durych, dirigent Václav Talich, šéf činohry Národního divadla dr. Jan Bor (těsně před obsazením Sudet dokončil film Neporažená armáda, vyzývající k obraně ČSR), dále básník Josef Hora - tedy lidé, které znal v podstatě každý Čech. Veřejnosti méně známý byl pak houslový virtuos Váša Příhoda, operní pěvec Pavel Ludikar, pěvec Jan Konstantin, šéf přednáškového oddělení Českého rozhlasu dr. Kareš, Václav Renč (lyrik a nakladatel, známý jako „český Rilke“), Jan Čarek (lyrik a básník), romanopisec Josef Knap, skladatel Celestin Rypl - ti byli uznáváni v prostředí, ve kterém působili. Do Německa jeli dále úředníci (šéf správní rady Českého rozhlasu Hubert Masařík, šéfredaktor ČTK František Hofman) i známí nakladatelé: melantrišští Josef Träger s Jaroslavem Šaldou, Bedřich Fučík od J. R. Vilímka a další. Přítomni byli i malíř Karel Rélink, Jan Sokol, Jan Hertl, , ředitel českého filmového týdeníku Aktualita Karel Pečený, šéfredaktor „Central European Press“ dr. Václav Fiala, redaktor ČTK Viktor Mussik aj.

Výprava, vedená dr. Leuchtlem z říšského ministerstva propagandy, odjela z Prahy 3. září 1940 do Mnichova a dále poté pokračovala v cestě do Norimberka, Koblenze, Kolína nad Rýnem, do příhraničního města Kleve, přes Rotterdam, Utrecht, Münster do Hamburku a Berlína. Až po Norimberk se zúčastnil cesty také tiskový šéf říšského protektora ministerský rada svobodný pán von Gregory.

Mezi účastníky výpravy byli mj.: Jan Konstantin, Jan Čarek, Václav Renč, Josef Knap, Janko Uprka, Vladimír Krychtálek, Rudolf Procházka, Jaroslav Šalda, Hubert Masařík, Pavel Ludikar, Josef Hora, Karel Lažnovský, Váša Příhoda, Jaroslav Durych, Václav Talich, Jan Bor, František Hofman, Josef Träger, Celestin Rypl, Bedřich Fučík, J. R. Vilímek, Karel Rélink, Jan Sokol, Karel Pečený, Václav Fiala, Viktor Mussik, Jan Hertl, dr. Kareš a další
První zastávka v Mnichově vedla k 16 hrobům „obětí národně socialistické demonstrace“ z listopadu 1923. V mohutných železných rakvích tu leželo 16 padlých po osmi ve dvou mauzoleích na Královském náměstí, před dvěma ústředními budovami říšského vedení strany. U jejich hrobů stála věčná vojenská stráž. Novinář Karel Lažnovský později v jednom ze svých článků líčil Mnichov v první řadě jako hlavní město NSDAP a také jej nadchla řada místních staveb: „Nejmohutněji na nás zapůsobil palác, věnovaný mezinárodním konferencím, ve kterém se konala i mnichovská konference 1938. Jeho vnitřek je celý z mramoru.“ Účastníci mohli obdivovat úřadovny strany a navštívit pracovnu Adolfa Hitlera, kde se podepisovala mnichovská dohoda.

Dr. Jan Bor, jeden z účastníků výpravy.
V Mnichově po prohlídce města a hlavně architektonicky výrazných staveb a památníků nacionálně socialistické strany výprava navštívila Německé museum a velkou výstavu umění 1940, která svým rozsáhlým počtem vystavených pláten a plastik podávala obraz o nacionálně socialistické umělecké tvorbě v Německu za uplynulý rok. Básník Josef Hora sepsal později pro České slovo několik svých postřehů do článků, které vycházely pod titulem „Dojmy z Říše“. Co se týče technických exponátů, zdá se, že jej výstava oslovila:
„V Deutsches Museum v Mnichově neleží výstavní objekty jako na pensi. Kola mlýnu se točí, motory pracují. (…) Chvíli ti připadá, že jsi v továrně. Mládež je tu vychovávána v duchu živé techniky, vidouc ji nejen exoticky, jako čtenáři Verneovek, ale v pohybu praxe. Je všední pracovní den, ale prostory obrovitého musea jsou plny diváků. Každý hoch jistě zatouží před pohledy na technické divy stát se jednou strojníkem, inženýrem. Tohle by byly hodiny fysiky, mladí hoši! Jsme tu v zemi technického usilování, v zemi použité vědy. Z musea proudí chuť k práci a činnosti, ne museální prach. Hudebník se zaraduje, když se tu setká s hudebními přístroji všech druhů a dob. Ochotný pán je tu proto, ne aby nástroje oprašoval, ale aby nám předváděl jejich zvuk. Můj Bože, jak primitivní byly ty staré spinety, ale přece na ně hráli svá geniální díla Bach a Beethoven! A tak tu vidíte oživeno všechno – docela zapomínám, že jsem míval obtíže s fysikou a mám chuť někdy na stará kolena se pustit do jejich záhad. Technické zázraky, chemie v průmyslu, vše až do posledních vynálezů, tu kreslí živé dějiny lidského zvídavého ducha a chápete tu pod vysokými stropy, jak se Říše stala technickou velmocí, jak i její vojenská moc plyne z ovládání hmoty, z oné přesnosti, s níž Říše robí stroje.“ Zalíbilo se mu také lidové vstupné do expozice: „Vstupné do musea činí 30 pfeniků, měsíční lístek už jen 1 marku, roční pouze 5 marek Máme to u nás také tak zavedeno?“

Na Královském náměstí v Mnichově ve dvou čestných chrámech,
u kterých stála nepřetržitě čestná stráž, leželo 16 padlých nacionálních
socialistů ze dne 9. listopadu 1923. (Snímek pořídil účastník výpravy.)
Poznatelně horší to už bylo v jeho hodnocení výtvorů současného německého umění – i přesto, že článek vyšel v necenzurované podobě v Českém slově, lze z něj vycítit decentně formulovaný odstup autora od toho, co mohl spatřit v nově postaveném Künstlerhausu:

„Škoda, že jsme neviděli mnichovskou Pinakothéku a jiné starší sbírky! Zato jsme mohli vstoupit do budovy nové výstavní galerie, v níž je právě výstava dnešního německého výtvarnictví. Skoro půldruha tisíce obrazů a plastik tu našlo místo v rozlehlých a světlých prostorách. Ne, nejsem kritik, jen milovník obrazů. Zařaďuji je spíše než do estetické řady, do obrazu dnešní Říše. U každé výstavy by se to nevedlo, neboť umění jako věc pro sebe není vždy nejspolehlivějším ukazatelem ducha doby. Stává na jejím okraji, aby se uchránilo časových, pomíjivých vlivů, zrcadlí směr, vyběhlý z civilní řady, nebo jen tvůrce, jenž někdy stává mimo. Ale tady ty krajiny, portréty, akty stojí uprostřed dnešní Říše, myslí s ním v tvaru i barvě a jaksi s ním i bojují, plní se jeho rytmem, jeho pýchou, jeho rozmachem. Sedlák, voják, dělník, krajina, v níž se hraje německá činnost, jsou hrdiny německých malířů a skulpturů. Vidím před sebou Graevenitzovu sochu Jinocha. Jde do života s pevným, zamyšleným gestem, s mečem v ruce. Wamperův Genius vítězství je zjednodušen do očí, jakoby sršících kolem silného nosu. Akty ženských podob mívají gesto pokory a odevzdanosti. Na tyto ženy čeká rodina, výchova dětí. Happův obraz Úroda země je komposicí tří žen, nesoucích zemské plody ve sváteční, až zbožné náladě. Realismus, k němuž se uchýlili němečtí malíři, když zahodili všechny směry, v nichž se pohybovala německá malba před deseti roky ještě, je tu sesvátečněn formou italské, klasické malby, aby vystihl malířův úmysl, oslavovat pilnou německou ženu. Malíři německého dneška všichni hledají formu. Obsah je zcela dnešní, časový, forma se často uchyluje ke klasickým vzorům, mívá ráz Akademie. Co největší názornost, účinnost je v popředí. Cítíte, jak se německý výtvarný umělec snaží zmocniti se ducha své Říše a stát se spoluúčastníkem jejího úsilí. Proto tolik obrazů Vůdce a jiných předáků, téměř vždy monumentalisujících, méně intimně zachycovaných. Josef Vietze vystavil tu obraz státního sekretáře K. H. Franka. Vidíte na obrazech vojáky, připravující se k útoku. Tváře napjaté, ruce v pohybu a střehu, nohy na pochodu. Bojové scény, obrázky tažení: Böhlerův Návrat maluje vojáka, jenž skládá hlavu oddaně do klína laskající milenky. Německá krajina je často heroisována. Müllerův Zámek u moře ční slavnostně ostrými věžemi do vysokého vzduchu. Grafův Limburg se tyčí k své katedrále jako Betlém. V četných krajinách vidíte, jak malíři přeskakují hloub ještě za impresionismus, vracejí se k podrobnému realismu detailů, aby dostali scenerii onu slavnostnost, jež dýchá na diváka dneška ze starých pláten. I oblaka nad horami mívají tu slavnostnost, aby zvýšila ticho salaší a pastýřské idily. Život, jejž zachycují tito umělci, je veskrze život německý, obsahem i úsilím. Citovost tu splývá s vůlí, krása je viděna veřejně, kolektivně. Tím, že se i tvarově přibližují malíři k lidu, získávají na popularitě, kterou vidí návštěvník, sledující proudy prostých lidí, kteří pozorují s živými pochvalami nové německé umění. Všude jste tu mezi mladým kulturním živlem. Diváci se kochají, neposuzují.“

To malíř Karel Rélink, další z cestovatelů, si odnesl z expozice jiné dojmy: „Cesta do Říše je pro výtvarníka oázou, kde je vydatně odškodněn za suchopár všech těch našich -ismů. Vybujely jako kaktusy, naštěstí s mělkými kořeny, ale jedovatými ostny. Německo nás jich zbaví bezpečně.“ Bylo zkrátka na každém cestovateli, jak se k tomu, co spatří, postaví. Na slavnostní večeři dne 4. září 1940 ve Velkém sále mnichovského Künstlerhausu hostitelé každého z nich obdarovali soškou bavorského pacholete. Státní sekretář pro cizinecký ruch v říšském ministerstvu pro národní osvětu a propagandu Hermann Esser při té příležitosti přednesl svůj projev.

Nápadně častým poznatkem cestujících novinářů a umělců, kteří pak o svých cestách referovali v protektorátním tisku, bylo ujišťování, že se po většinu cesty cítili bezpečně, a to do té doby, než se přiblížili k Holandsku a než navštívili bombardovaná města Hamburk a Berlín. Bylo to důležité z toho důvodu, že chtěli českým čtenářům zdůraznit, že se Německo po roce války a i přes anglické nálety cítí bezpečně a je na nejlepší cestě k definitivnímu vítězství. „Dvoudenní pobyt v Mnichově nás přesvědčil o naprosto klidném a intensivním životě v tomto městě, válkou nedotčeném“, uzavřel novinář Karel Lažnovský svou krátkou reportáž z bavorské metropole.

Prohlídka Norimberku
V Norimberku se 5. září návštěva soustředila na architektonické výtvory města říšských stranických sjezdů, jak referoval čtenářům Karel Lažnovský: „Ohromné stavby, které tu strana staví na památku všem věkům budoucím, přesahují svými rozměry všechnu lidskou fantasii. Koloseum, jež pojme 50.000 sedících účastníků říšského sjezdu strany, je stavba jediná toho druhu na celém světě, nikde dosud nepodniknutá a vyžadující řešení zcela nových technických problémů. Sloh těchto staveb byl přizpůsoben historickému rázu města, materiál má vydržet na staletí. Také toto město nebylo válkou nijak dotčeno.“

Účastníci prošli Luitpoldovou arénou, která dokázala pojmout 150.000 osob, byl jim podán odborný výklad o stavbě nové kryté haly pro 50.000 osob, byli na Březnovém poli (Märzfeld), kde postupně vzrůstalo 24 vysokých věží. Na tomto prostranství se měly konat přehlídky a veřejná cvičení říšské branné moci. Okolní tribuny měly pojmout 250.000 diváků. Úžasné rozměry měl mít i norimberský sportovní stadion, jehož obrysy byly už vytýčeny. Hrací plocha byla 380 metrů dlouhá a 150 metrů široká a stavba byla koncipována tak, aby pojala 450.000 diváků. Nakonec účastníci výpravy navštívili Zeppelinovo pole, určené pro sjezdy politických předáků a pro shromáždění Říšské pracovní služby a nezapomnělo se ani na památky starého Norimberku.

Česká delegace při prohlídce hlavní tribuny Luitpoldovy arény v
Norimberku. Stožáry pro prapory byly vysoké 34 metry.
Následovala dlouhá noční jízda vlakem z Norimberku do Koblenze ve spacích vagónech. Tím se účastníci výpravy dostávala pomalu ale jistě do oblastí Říše, která byla v poslední době navštěvována anglickými letci – ovšem jen v noci. Prý ale nikde neviděli následky těchto náletů. „Do Koblenze jsme přijeli ráno vlakem. Spali jsme nerušeně celou noc a ačkoliv vzdálenost mezi Norimberkem a Koblenzem je veliká, dojeli jsme přesně podle jízdního řádu.“

Z Koblenze pak cesta pokračovala v pátek 6. září 1940 lodí po Rýně do Kolína. Jako plavidlo posloužil parník „Preusse“, loď, která bývala používána pro oficiální zájezdy. 86 km dlouhá, téměř celodenní plavba po Rýnu dala výpravě možnost shlédnout desítky měst a městeček. Všechna tato města stála naprosto neporušena a pracovala i žila plným tempem. Výprava minula i lázně Bad Godesberg, kde se kdysi konala historická schůzka Adolfa Hitlera s bývalým anglickým ministerským předsedou Chamberlainem. Na opačné straně od města, nad pravým břehem Rýna se táhne mohutný kopec, na jehož vrcholu se nachází velký přepychový hotel. Tam tenkrát obědval Chamberlain s Vůdcem.

Po odpoledním příjezdu do Kolína nad Rýnem absolvovala výprava autokarovou projížďku městem, které tehdy čítalo 800.000 obyvatel. „ Byli jsme překvapeni a nadšení již oním velikým dopravním ruchem, který jsme viděli na řece Rýnu. Za pět hodin jízdy potkali jsme nejméně 30 nákladních lodí, které vlekly na 120 vlečných nákladních lodí obrovských rozměrů. Počasí bylo i dnes krásné, takže nádherné rýnské údolí, zdobené vysokými kopci, pokrytými většinou vinicemi, poskytlo nám vydatný pohled na krásy západního Německa“, líčil tento výlet opět Karel Lažnovský a neopomněl zdůraznit:
„Co nás v Kolíně nejvíce překvapilo, byla skutečnost, že západní velmoci za celý rok války nedovedly shodit ani veliké mosty přes Rýn. Mosty, které měly na začátku války v dosahu svého dělostřelectva! Mohutná kolínská katedrála zanechala v nás nezapomenutelný dojem.(…) Celá naše dosavadní cesta minula bez nejmenší nehody a za naprosto normálních poměrů cestovních, stravovacích i ubytovacích. Všichni účastníci výpravy jsou zdrávi a šťastni, že jim bylo umožněno podniknouti tuto cestu. Teprve ti, kteří na vlastní oči vidí úžasnou rozlohu Německa a jeho nedotčenost po roce války – mohou poznat sílu a moc Říše zblízka a tak přesvědčivě, že všechny řeči anglického rozhlasu považují nejen za ubohé, ale hloupé.“ (České slovo, 11. září 1940)

Snímek, který pořídil účastník cesty dne 5. září 1940:
stavba nové velké kryté arény pro příští kongresy NSDAP.
Účastníci výpravy se více méně psychicky připravovali na to, že při přenocování v Kolíně prožijí poprvé letecký nálet Angličanů a stráví část noci v leteckém krytu. Nic podobného se však nestalo a dočkali se nerušeně rána. Zato jiný účastník výpravy, virtuos Váša Příhoda, strávil tuto noc z 6. na 7. září v Essenu, kam odjel napřed ke svým známým. Ale ani v městě tak ohromného a významného průmyslu se naštěstí nekonal v noci na 7. září žádný anglický nálet.

Ostatní dorazili do Essenu druhý, sobotní den, kde se celé dopoledne projížděli a procházeli rozsáhlými Kruppovými závody, aby tak shlédli největší a nejdůležitější podnik Německa. Pro některé bylo překvapením, že město i ohromné podniky našli naprosto neporušené a pracující plným tempem. Exkurze trvala neobyčejně dlouhých pět hodin. V rámci prohlídky závodu účastníci mohli shlédnout obrovské tovární dílny, z nichž jedna např. byla 320 m dlouhá a 250 m široká. Konala se v ní zrovna nedávno manifestace 120.000 dělníků, kteří takto zabrali jen pětinu dílny. Kdyby bylo možno vyklidit stroje, vešlo by se do dílny prý dokonce 500.000 účastníků schůze. Dejme opět prostor dojmům Karla Lažnovského:

„Co nás však překvapilo více než tyto ohromné rozměry, bylo mohutné pracovní tempo a úžasné množství obráběného ocelového a železného materiálu. A nejvíce: ti z účastníků, kteří v Praze věřili šeptané propagandě nebo hlášení londýnského rozhlasu, že Essen byl Angličany bombardován a rozbit – žasli nyní, když viděli, že celý tento ohromný podnik je naprosto neporušen a pracuje plnou parou. Město, které čítá 650.000 obyvatel a včetně ohromných Kruppových podniků dosahuje skoro rozlohy naší Prahy – poznalo sice anglické nálety, ale na místo bomb nacházelo na zemi podivné kostky z želatiny, které měly být vzníceny slunečním žárem a působit požáry. Protože však dosud bylo počasí dosti vlhké, selhaly tyto anglické „bojové“ prostředky na sto procent.“

Dne 12. září 1940 pak v Českém slově Lažnovský publikuje v podstatě ten nejdůležitější poznatek, určený českým čtenářům doma v Protektorátu. Poselství znělo jasně – Říši i přes anglické hrozby a nálety nehrozí vážná nebezpečí, anglická tvrzení prý byla jen „největším podvodem v dějinách světa“:

Mapka cesty české delegace po Německu a Holandsku ve dnech
3. - 13. září 1940.
„Je nás zde na cestě Německem a Holandskem 40 Čechů. (…) My všichni můžeme potvrdit, že po celé cestě napříč Německem z Mnichova (München) do Norimberku (Nürnberg), dále vysoko na severozápad do Koblenze, Kolína (Köln), Essenu a až do pohraničního městečka Kleve neviděli jsme naprosto ničeho, že by anglické nálety na Německo měly praktický význam. Lži anglické propagandy a skutečnosti opravdové budou jednou po přesném zjištění největším skandálem anglických dějin. Brzy pozná anglický národ, jak strašně byl klamán neodpovědnou vládou, která mu strašně lhala o neexistujících válečných akcích anglického letectva v Německu. A také lid celé Evropy bude stejně jako v případě Francie žasnout nad drzostí naprosto neschopného režimu, který jen s použitím veškeré hnusné drzosti židovské si troufal evropským národům a světu nalhávat bludné fantasie o své síle. Německo není válkou dosud dotčeno. Všude jsme viděli bezvadný pořádek, dostatek zboží, ruch v městech i továrnách. Veliká rozloha Německa ukazuje, že ani náhlý obrat v taktice Anglie by na věci nemohl už nic změnit. Tyto skutečnosti jsou tak úžasné a dokumentární, že už by byl čas trestat u nás všechny, kteří rozšiřováním vymyšlených lží činí náš národ neschopným, aby pochopil skutečnou historickou situaci nejen po stránce loyality vůči Říši, ale také po stránce vlastní nové dějinné aktivity, aby se v této úžasně výkonné Říši čestně uplatnil a zajistil si úctu a oddanost německých spoluobčanů. Je nutno hluboce želet, že u nás ještě i vlivní lidé nemají dosti přehledu o historické situaci a nečiní dosti, aby náš národ uchránili od nejkrutějších lží a nejstrašnější vyděračské hry s národy, kterou hraje Anglie, chytající se už každého stébla. Nešťastní lidé, kteří věří londýnským lžím. Budou příšerně zklamáni. Nešťastný národ, který by na tyto skandální lži něco dal. Byl by sebevrahem. Anglická propaganda je největším podvodem v dějinách světa. Jednou to poznají všichni naši lidé! Ale co dobré práce pro vlastní národ dalo by se u nás vykonat již nyní, kdyby bylo pochopeno to, co jsme poznali a pochopili na této cestě Německem.“

Trosky obchodní čtvrti v Rotterdamu. Německé letecké bombardování
trvalo 18 minut - pak město kapitulovalo.
Cesta pak pokračovala v neděli 8. září do holandského Rotterdamu. Zde se české výpravě naskýtal zcela jiný obrázek, než na který byli zvyklí doposud na cestě po Německu. Jistěže nebylo náhodou, že plán cesty vedl přes území postihnutá válkou, aby tak Čechům byl nastíněn obraz toho, k čemu „zbytečnému“ vedl předtím holandský odpor. 800 německých letců dokonalo své „dílo zkázy“ po předcházejícím nepřijatém ultimátu během 18 minut. Čeští novináři si vedle naprosto neporušených čtvrtí prohlédli i obrovské staveniště, jež pomalu vznikalo na odklizených troskách zničené obchodní čtvrti. Lidové noviny odpovídajíc tomu pochválily schopnosti německé branné moci: „Zbylé stopy války v Holandsku, z části sice již odstraněné, jsou dokladem bleskurychle prováděné plánovité akce německé branné moci, které nebyly s to zadržeti ani zničené cesty a stržené mosty, ani zaplavené kraje. Kde se odpor nepřítele soustředil na města, jako na příklad Rotterdam, tam byl rozdrcen úderem německého letectva. Na druhé straně však překvapilo rychlé tempo rekonstrukčních prací, jichž se veškeré obyvatelstvo této krásné a pilné země soustředěně zúčastňuje.“ (Lidové noviny, 14. září 1940)

Snímek, který výprava pořídila 10. září 1940 v Hamburku (známý Jungfernstieg)
Nejmohutnější dojmy zažili však všichni členové výpravy v Hamburku, kam přijeli krátce po anglickém útoku, jímž se Angličané marně pokoušeli způsobit škody v přístavu, který i v této válečné době udržoval silný provoz a spojení se severskými státy. Za několik hodin po svém příjezdu do Hamburku zažila výprava nový tříhodinový letecký útok, který však ztroskotal většinou již v uzavírací palbě německé protiletecké obrany.

Svou vůbec první zkušenost s náletem líčil básník Josef Hora ve svém článku psaném pro České slovo takto:

„Bylo již šero, když jsme se dívali na stavbu hamburské radnice, svědka růstu největšího přístavu na evropském kontinentě. Pro příslušníky malých středoevropských národů má Hamburg po staletí význam města, z něhož odjíždí vystěhovalci za chlebem přes oceán. Šero houstlo, když jsme se vraceli do hotelu „Atlantic“ na břehu Alstery. Lidé mizeli z ulic, aby se brzo uložili spát. Možná, že o půlnoci se ozve siréna a v krytu se to pak přece jen tak dobře nespí na židli nebo na lavici. Uléhám i já k spánku ve svém pokoji, ještě jakoby cítě mořský vzduch. Vanoucí k hamburskému přístavu. Projížděli jsme jím odpoledne podle vysokých mol, doků, jeřábů a mořských lodí, kotvících tu. Viděli jsme lodi švédské, dánské, norské i parník ruský. Velcí obři oceánští tu čekají na konec války. Že na sebe nenechá čekat již dlouho, věří tu každý. Lodi z Baltika skládají a nakládají, práce v docích duní po přístavě. Jako bychom zase byli v Essenu. Zřejmě se tu Říše chystá na svůj koloniální rozmach.
.
Ale předběhl jsem první večer. Nějak po půlnoci jsem se probudil, za okny rachotila střelba. Protiletecké baterie bušily po Angličanech. Růžence dutých dělových ran do vzduchu. To byl první nálet, jejž jsme prožili za svého zájezdu a v této válce vůbec. Ráno jsme jeli přístavem několikakilometrovou cestou do loděnic. Nebe se modralo nad labským ústím a nad městskými věžemi, jakoby ani nebylo války.“

Takže vlastně pohodová idylka, musel si zákonitě myslet čtenář. Ve stejném duchu „uklidňoval“ i Karel Lažnovský:

„Přesvědčili jsme se na vlastní oči, že válečné zásahy, kterých docílila německá armáda v Holandsku za tři dny, byly skutečně skvělé. Naproti tomu jsme viděli, že Anglie za celý rok války nedocílila proti Německu ničeho. Potvrdilo nám to i poznání města Hamburg a jeho přístavů. Nikde nejmenší stopy po válce. Přístav neporušen, desítky lodí vykládaly zboží. Ohromné loděnice Blohm und Voss pracovaly na plno. Zažili jsme tu noční útok Angličanů a druhého dne jsme jezdili městem. Nemohli jsme tu nic vidět, protože Angličané bombardovali hřbitov …“

Nebyla to ovšem poslední zkušenost s anglickým nočním náletem během české výpravy po Německu a Holandsku. Na všechny ještě navíc čekalo vyvrcholení cesty – osobní přijetí dr. Josephem Goebbelsem v hlavním městě Říše.

Setkání s dr. Goebbelsem

Ministerstvo propagandy v Berlíně.
Češi byli v Berlíně v úterý 10. září 1940 uvítáni na Lehrtském nádraží tiskovým politickým referentem říšského protektora v Čechách a na Moravě, Wolframem von Wolmarem a zástupci říšského ministerstva propagandy. Von Wolmar se v té době v Berlíně zrovna nacházel. Ve středu 11. září dopoledne se konala projížďka po hlavních tepnách hlavního města Říše, zejména po Ose východ-západ, ústící u říšského Sportovního pole, jehož plochu i zařízení si účastníci se zájmem prohlédli. Odpoledne pak navštívili filmové ateliéry společnosti UFA v Babelsbergu a večer byli přítomni na představení Wagnerova „Tannhäusera“ v Německém operním domě.

„Chodili jsme po Reichssportfeldu, po sportovních stadionech, kam nás zavezli po Ost-West-Achse. Tribuny pro statisíce diváků, skvělé závodní dráhy. Teď je tu prádzno a ticho, jen velké tabule s vyrytým písmem svědčí o slávě Olympiád. Čteme mezi vítězi jméno našeho Hudce. Dynamika proudů, kráčejících tu za klidných dob za svým borectvím, se přelila na válečné pole. Tam na západě nedávno mašírovaly tisíce borců z Reichssportfeldu.
V okruhu sportovního území jsou také pavilony s výstavou ženského pracovního hnutí, prve dobrovolného, dnes uzákoněného, pro německé ženy. Chodíme po výstavě, doprovázeni ženskými vedoucími. Všude kult práce. Obrazy žní, gesta žen, zvedajících snopy, zmáhajících úkony všemožné práce. Pohyby na obrazech mají pevný rytmus, neboť jsou prováděny kolektivně. V družnosti dostaneš dvojnásob sílu i chuť. Nedá ti to, aby tě ti druzí předběhli. Tady jsou to ženy, jinde dělníci v továrnách. Kult společné práce je tu cítit všude. V jedné z výstavních místností se cvičila čtyři děvčata ve hře na píšťaly. I to jakoby navazovalo na kult zemědělské práce. Pak jsme slyšeli celou ženskou kapelu. Na výstavě ženské pracovní služby „Arbeitsmaiden“ se procházejí berlínští rodiče, aby se očitě přesvědčily, že jejich dcery, konající svou pracovní povinnost, jsou v dobrých rukou a mnoho získají. Uzří tu všecko tak jak v táborech, jež po uzákonění pracovní služby vyrostly po Říši. Společný život vnáší do dívčí mládeže pochopení pro pracovní solidaritu, vymycuje sentimentálnost a ilusionismus. Takový kus reálného života, kde se jeden snaží vyrovnati se druhému, žíti užitečně, je dobrým výchovným prostředkem k sociálnímu chápání života. Ve dvou tisících německých vesnicích pomáhají Arbeitsmaiden selkám, tuží své zdraví a jsou vedeny svými vedoucími v táborech k pochopení celého národního života a úsilí. Pomáhají při žních, odbírají obilí, okopávají, svážejí, ulehčují pracujícím matkám v péči o děti, rybářům při spravování sítí a dojíce leckde kravičky, nezapomínají ani hrát na loutny a zpívat… Tisíce mladých žen se tam zasunuje do pracovního procesu národního. Mají na paměti píseň, v níž se zpívá o práci, konané s radostí, aby nepřišly s prázdnýma rukama před národ a Vůdce. Zachytit a zaujmout tak mládí, aby pokračovalo v díle starších, je jistě krásná myšlenka, uskutečňuje-li se zdravě v duchu těchto Arbeitsmaiden.
Ukazovali nám v Říši práci a mnoho práce. V továrnách, docích i loděnicích, venku. Všechna ta práce, zařaděna do hmatatelné organisace celku, mění tvář Říše. Muži i ženy se učí sociální vázanosti, roste v nich pocit společenské jednoty. Ne ve znamení zlata, ale pilných rukou. To bylo to nejkrásnější a nejnabádavější na naší cestě po Říši.“ (Josef Hora, Dojmy z Říše, České slovo 28.9.1940)

Josef Hora přiblížil čtenářům i svou další novou zkušenost s leteckým útokem, tentokráte na Berlín:

„V Berlíně jsme zažili dva nálety v podzemí hotelu Kaiserhof. Dvě staré, šedivé dámy si za praskotu dělových výstřelů, jenž doléhal do chodeb krytu, vyspravovávaly svetry. Nějaký pán dopíjel láhev vína od večeře. Lidé si brzo zvyknou nebezpečí. Tentokrát jsme slyšeli také praskot několika leteckých pum. Za brandenburskou bránu, kde jedna spadla na asfalt, není od Kaiserhofu zrovna daleko. Druhý den jsme jeli kolem autokarem. Lidé stáli u trychtýře v dlažbě a odhalovali jeho šíři a hloubku. Když jsme jeli zpět, byla již díra zasypána a jen sáh čerstvého asfaltu se odlišoval od ostatní dlažby. Brzo ráno jsme viděli lidi chodit do práce. Snad se docela nevyspali, ale jejich proud šel stejně čerstvě jako jindy. Lidská duše je silnější než hmota. Hmotu jsme viděli rozbitou a zničenou, ale v Rotterdamu chodci už chodili pevným krokem kolem zřícenin a mezi nimi. Duše je silná a umí zapomínat.“

Konečně nastal zlatý hřeb celého několikadenního „poznávacího projektu“. Ve středu 11. září v poledne přijal 34 českých kulturních pracovníků a novinářů říšský ministr pro osvětu a propagandu dr. Goebbels v trůnním sále ministerstva propagandy. Dr. Goebbelse přitom provázeli ministerský ředitel Gutterer, tiskový šéf říšského protektora v Čechách a na Moravě ministerský rada svob. pán von Gregory a politcko-tiskový referent úřadu říšského protektora Wolfram von Wolmar. Členy výpravy představil ministru dr. Goebeblsovi tiskový šéf říšského protektora dr. von Gregory a předseda českého rozhlasu dr. Hubert Masařík. Josef Goebbels ve svém rozsáhlém projevu k české delegaci pronesl:

„Těší mne, že mám příležitost mluvit před Vámi o celé řadě otázek, které dle mého názoru jednou musí být probrány s plnou otevřeností k očištění vztahu Říše k Protektorátu. A sice přes válečné události pokládám za nutné, aby se to stalo právě v tomto momentu. Protože se můžeme obávat, že až válka skončí, tyto otázky by nemohly být prodiskutovány věcně tak, jako je tomu nyní. Jako mužové ducha si zřejmě uvědomujete, že v tomto okamžiku se odehrává největší historické drama, jaké dějiny evropského lidstva vůbec znají. Jsem pevně přesvědčen o tom - a jak by to mohlo být jinak! -, že toto drama se rozhodne v náš prospěch.
.
V tom okamžiku, kdy se anglická moc zhroutí k zemi, nám bude dána možnost organizovat Evropu nově, a sice na základě hledisek, která odpovídají sociálním, ekonomickým a technickým možnostem dvacátého století. Naše Německá říše prošla před sto lety podobným procesem. Byla tenkrát zrovna tak rozštěpena v mnoho částí, větších i menších, jako je tomu dnes v Evropě. Toto rozdělení na malé státy je snesitelné tak dlouho, pokud nejsou technické prostředky, především doprava, natolik vybudovány, aby přechod z jedné malé země do druhé vyžadoval jen krátkou dobu. Vynálezem parního stroje byl však starý stav znemožněn. Neboť pokud se až dosud k přechodu z jedné malé země do druhé potřebovalo kolem čtyřiadvaceti hodin, byly po založení železnice k takové cestě třeba pouze, řekněme, tři nebo čtyři hodiny. Jestliže se tedy před vynalezením parního stroje muselo cestovat vždycky čtyřiadvacet hodin, než se dorazilo k novým celnicím závorám, pak se nyní k tomu potřebovalo nejdříve pět, pak tři, pak dvě a konečně půl hodiny, takže takový stav byl i pro federalistického fanatika nesmyslným.
.
Byly v Říši síly, které se pokoušely tento stav řešit cestou vyjednávání. Tyto síly byly dějinným vývojem poraženy, a sice způsobem, ke kterému dochází častěji. Dějiny se totiž odehrávají podle tvrdších zákonů, než jaké obvykle obecně platí u vyjednávacího stolu. Znáte možná Bismarckova slova z tehdejších let, že německé jednoty se dosáhne nikoli řečmi a usneseními, nýbrž že musí být vykována krví a železem. O tato slova se tehdy vedlo mnoho sporů, později však byla utvrzena dějinným oprávněním. Vždyť jednota Říše byla skutečně vykována v bitvách. Překonala se přitom celá řada odlišností jednotlivých zemí, předsudků, omezení, neúměrných politických představ. Musely být překonány; neboť jinak by Říše nebyla s to dosáhnout této jednoty, aby se účastnila velkého konkurenčního boje mocností v Evropě. To, že jsme vůbec dosáhli státněpolitického sjednocení, se odvozuje od toho, že jsme tehdy překonali tyto omezující hranice. Samozřejmě se tehdy Bavorák nebo Sasík nebo Württemberčan i nebo Bádeňák či někdo ze Schaumburg-Lippe cítil nějak zkrácen; až nakonec pod vlivem dynamiky tohoto nového stavu se přece jen předsudky víc a více otupovaly a pohledy lidí se mocněji upíraly na velké cíle, které nyní byly postaveny před Říši. Je samozřejmé, že Bavorák zůstal Bavorákem, Sasík Sasíkem, Prušák Prušákem. Avšak přes tato lokální omezení se naučili během desetiletí vidět a pak i chápat, že teprve v důsledku existence této vzájemnosti se mohla vyřešit celá řada otázek ekonomické, finanční, zahraničněpolitické a vojenské povahy.
.
Velikost Říše se odvozuje od tohoto procesu - procesu, jenž se nám dnes zdá samozřejmý, kterému však tenkrát současníci ne vždy chtěli a mohli rozumět. Byli tak zaujati svou dobou a svými předsudky, že neměli sílu překročit svoji dobu a představit si konstruktivně stav, jenž jednou přijde, který však předvídali a také připravovali pouze proroci tehdejší doby.
.
Dnes již železnice není moderním prostředkem dopravy naší doby, byla mezitím předběhnuta letadlem. Prostor, který jsme dříve překonali železnicí za dvanáct hodin, překonáme dnes v moderním letounu za půldruhé hodiny nebo jednu hodinu. Technika k sobě přiblížila nejen oblasti, nýbrž i národy mnohem blíže, než si dříve vůbec kdo mohl představit. Zatímco dříve jsme potřebovali čtyřiadvacet hodin, abychom se oklikou přes tisk domlouvali z Berlína do Prahy, nepotřebuji k tomu dnes ani sekundu. Když přistoupím k tomuto mikrofonu, mohou mne slyšet ve stejném okamžiku v Praze, na Slovensku, ve Varšavě, v Bruselu a Haagu.
.
Jestliže jsem dříve potřeboval dvanáct hodin, abych dojel železnicí do Prahy, letím tam dnes letounem jedinou hodinu. To znamená: technika opět, o sto let později, přiblížila k sobě národy. Není to jistě náhoda, že tyto technické prostředky vznikly právě teď. Neboť v Evropě přibylo lidí a množství lidí postavilo evropskou společnost před zcela nové problémy životně- a ekonomicko-politické, finanční a vojenské povahy. Působením těchto technických vymožeností se samozřejmě k sobě přiblížily i kontinenty. Mezi evropskými národy si však stále více razí cestu vědomí, že mnohé z toho, co se mezi námi dělo, byly v zásadě jen rodinné rozpory, pokud je poměřujeme velkými otázkami, které dnes musí vyřešit kontinenty. Jsem o tom pevně přesvědčen; právě tak, jako dnes pohlížíme zpět s jistým úsměvem na rozdílnosti mezi německými státečky o rozměru "půl korce horizontu" ze čtyřicátých a padesátých let minulého století, budou se během padesáti let pokolení, jež nás budou následovat, s jistým pobavením dívat na spory, které se momentálně v Evropě politicky odehrávají. Budou vidět v "dramatických konfliktech národů" mnoha malých evropských států pouze rodinné rozmíšky. Jsem přesvědčen, že během padesáti let se nebude myslet pouze v (pojmech) zemí - mnoho dnešních problémů pak úplně vybledne a mnoho z nich toho nezbude; bude se pak myslet v (pojmech) kontinentů a evropské myšlení budou naplňovat a budou jím hýbat možná mnohem větší problémy.
.
V žádném případě si nesmíte myslet, že my, pokud zavádíme v Evropě jistý proces pořádku, to děláme proto, abychom jednotlivým národům zkrátili život. Podle mého názoru se musí pojem svobody nějakého národa uvést do souladu se skutečnostmi, před kterými dnes stojíme, a s jednoduchými otázkami účelnosti. Tak jako v rodině nemůže mít jeden její člen právo rušit trvale svou sobeckostí její vnitřní mír, tak nemůže ani jednotlivý národ v Evropě mít natrvalo možnost stavět se proti všeobecnému procesu pořádku. Nikdy jsme sami o sobě neměli v úmyslu zavádět tento proces pořádku a přeorganizování Evropy násilím. Stejně tak jako my jako lidé myslící velkoněmecky nemáme zájem narušovat ekonomické, kulturní nebo sociální jednotlivosti takového nějakého bavorského nebo saského kraje - stejně tak není v našem zájmu narušovat ekonomické, kulturní nebo sociální jednotlivosti řekněme českého národa. Jen se k tomu musí mezi oběma těmito národy vytvořit jasná základna porozumění. Musíme se setkávat buď jako přátelé, nebo jako nepřátelé. A myslím, natolik nás znáte z minulosti, že Němci dovedou být hrozní nepřátelé, avšak také velmi dobří přátelé. Můžeme podat příteli ruku a skutečně loajálně s ním spolupracovat; můžeme však bojovat jako nepřítel až do zničení.
.
Národy, které se do tohoto procesu pořádku zapojily nebo ještě zapojí, stojí nyní před otázkou, zda v tomto procesu zapojování budou spolupracovat rády a z plného srdce, tak říkajíc z loajality, nebo zda se mu vnitřně budou vzpírat. Na skutečnostech samotných to nezmění nic. Mohou být přesvědčeny, že mocnosti Osy poté, co Anglie bude sražena k zemi, na velmocenskopolitických skutečnostech nové organizace Evropy podle velkých politických, ekonomických a sociálních hledisek nepřipustí nic změnit. Když na tom Anglie nic nezmůže, nehne s tím tady ani český národ. Pokud jste se poučili z dějin nejmladší doby, pak budete vědět, že na dnešním mocenskopolitickém stavu se již nic nemůže změnit a také se nic nezmění. Proto, pánové - a nyní mluvím naprosto reálně politicky, bez jakéhokoliv dovolávání se citů: Jestliže s tímto stavem budete souhlasit, či nebudete, je lhostejné; jestliže ho pozdravíte od srdce, nebo ne, je nepodstatné; na samotném stavu nezměníte nic. Jsem nyní toho názoru: když na nějakém stavu nic nemohu změnit a musím stejně brát v úvahu nevýhody tohoto stavu, které tu jistě jsou, pak by bylo pošetilé, kdybych si nezajistil také jeho výhody. Jestliže jste se tak jako tak stali součástí Říše, pak nevidím důvod, proč by se český národ stavěl do vnitřní opozice proti Říši a proč by neměl raději pro sebe využívat výhod Říše.



Museli jste jistě učinit řadu politických ústupků. Vím, že to pro Vás nemuselo být příjemné, nikdo tomu nemůže lépe rozumět než já. Vím, že jste se museli zříci jistých věcí, které jste v minulosti měli rádi a oceňovali, a vím, že se takovému tak novému stavu nemůžeme přizpůsobit ze dne na den, tak říkajíc přes noc. Jsou tu jisté třecí plochy, na něž se na místě samém díváme ostřeji a s větší tvrdostí, než je tomu z perspektivy Říše. Avšak ještě jednou: Když jste již jednou museli vzít v úvahu nevýhody, pak si myslím, že byste měli využít i výhod. Chtěl bych vám to vysvětlit na příkladu:
.
V roce 1933 jsme stáli před otázkou, jak vyřešit židovskou otázku. Že jsme byli protivníci Židů, to už se ve světě všeobecně rozkřiklo ještě před rokem 1933. Tak jako tak jsme pocítili nevýhody antisemitismu ve světové propagandě; tak jsme si s klidem mohli zajistit i výhody a židy vysadit. Když již ve světě tak jako tak bylo proti nám jako protivníkům Židů usilováno a pomlouváno - proč bychom pak měli akceptovat pro sebe pouze nevýhody, a ne zároveň využít výhod, totiž vyloučení Židů z divadla, filmu, z veřejného života a ze státní správy. I když bychom i nadále byli napadáni jako protivníci Židů, mohli jsme přinejmenším s dobrým svědomím říci: vyplatí se to, něco z toho máme.
.
Vy, pánové, Vy jste nahlédli do Říše a velmi jsem kladl důraz na to, abyste vykonali tuto cestu, ještě než se se mnou setkáte. Viděli jste Říši ve válce a budete si moci udělat přibližnou představu o tom, co to bude znamenat v míru. Pak naše velká, národně nejsilnější Říše kromě Itálie prakticky převezme vedení Evropy. Na tom se již vůbec nic nezmění a nezpochybní. To tedy pro Vás znamená: jste již nyní členem velké Říše, která se právě chystá dát Evropě nový pořádek. Chce strhnout omezení, která ještě oddělují evropské národy, a srovnat jim cestu navzájem. Skončí se stavem, jenž natrvalo samozřejmě nemůže lidstvo uspokojovat. Konáme tu reformní dílo, o kterém jsem přesvědčen, že jednou bude zapsáno do knihy evropské historie docela velkými písmeny. Dovedete si představit, co pak bude Říše znamenat po válce?
.
Víte, že se co nejvíce snažíme dosáhnout kromě politického vzestupu Říše také vzestupu na kulturní a ekonomické úrovni. Víte, že chceme, aby se těchto opatření a jejich výsledků účastnil (celý) národ. Uvedu příklad: Zatímco až dosud jsme německým filmem zajišťovali našich 86 miliónů Němců, máme do budoucna oblast odbytu nesouměřitelně rozsáhlejší. Záleží jen na Vás, zda se toho účastníte, nebo zda se postavíte do tiché pasivity vůči Říši. Můžete nám věřit, že v tom druhém případě máme dostatek prostředků a možností, abychom například český film potlačili. Avšak to vůbec nechceme. Naopak, chtěli bychom, abyste se účastnili v naší velké odbytové oblasti. Stejně tak málo chceme potlačovat váš kulturní život. Naopak, chtěli bychom, aby se vám umožnila bohatší výměna. To se přirozeně může dít pouze na základě loajality. Musíte se proto vnitřně přiznat k dnešnímu stavu a nesmíte si ponechávat otevřená zadní vrátka a přitom si myslet: „Kdyby to snad šlo špatně, můžeme jimi uniknout."
.
Tady máte jako přirovnání příklad z historie nacionálně socialistického hnutí: Jistý počet členů naší strany nosí zvláštní odznak se zlatým věncem; tím dokazují: "Stál jsem při nacionálním socialismu v době, kdy se ještě nedalo nic získat; bojoval jsem za toto hnutí, když ještě nebylo u moci." Ti se k němu přidávali již v době, kdy vítězství hnutí zdaleka nebylo jednoznačné. Přidat se k věci, když je jednoznačná, to není žádné umění. Jestliže byste tedy chtěli vyhlásit svoji loajalitu až tehdy, když bude vítězství definitivně dobyto - pánové, pak nás budou svou loajalitou ujišťovat tak mnozí, že na tom již nebudeme mít žádný zvláštní zájem. Jsem toho názoru, že se s tímto problémem musíte vyrovnat. I já jsem tak učinil. Například jsem v poslední době přečetl celou řadu českých knih, viděl celou řadu českých filmů, opatřil jsem si celou řadu hlášení o české kulturní práci; a vlastně jsem litoval, že jsem tyto výsledky vašeho kulturního života nemohl předestřít německému lidu ve větším měřítku. Avšak nejdříve musí dojít k tomuto očištění. O celé řadě českých filmů bych si například přál, abych je mohl předvést německému lidu. Chcete se se svými filmy spokojit s odbytovou oblastí českého lidu, nebo je chcete raději vidět, jak se šíří do celé Říše? Nenaplňuje i Vás pýchou, že když Vy, když přijdete do Hamburku, si budete moci říci: "To je i moje přístavní město."
.
A když budete vidět německé loďstvo: "To je loďstvo, které ochraňuje i náš život!", a když budete sledovat hrdinské výkony německé branné moci: "To je ta branná moc, jež ochraňuje i náš národ, která i kolem nás položila železnou závoru své ochrany!" To bych pokládal za užitečnější a uspokojivější než říci: "No tak holt musíme jít spolu!" a přitom mít v hloubi svého srdce výhrady.
.
O tom se musíte Vy i český národ rozhodnout. Neříkejte: český národ chce to nebo chce ono. Myslím, že si mohu činit nárok na jisté zkušenosti v oblasti vedení lidu. Lid myslí tak, jak ho učí jeho vrstva inteligence myslet; má vždycky takové představy, jaké má jeho duchovní vedení. Nemělo by vaše duchovní vedení nyní naprosto vážně vystoupit před český národ a ujasnit mu, že se nyní musí rozhodnout? Nemělo by mu říci, že si tento český národ možná přece jen vybral ten nejlepší úděl? - Viděli jste Rotterdam; právě vy byste měli nyní uznat plnou hodnotu tehdejšího historického rozhodnutí vašeho státního prezidenta. Nikdo by neměl říkat: "Ano, měli jsme tomu vůbec zabránit!" Naše jednání vůbec nevychází z nálady. I my jsme pouze sluhy dějinného osudu; nemůžeme vůbec jednat jinak, než jak jednáme.
.
Jsme pouze plnitelé a uskutečňovatelé dějinného příkazu. Nemůžeme říkat: "Kdyby nebyli žádní nacionální socialisté, byl by v Evropě klid." Nikoliv, pak by prostě tady byli jiní, kteří by museli jednat na našem místě. Jestliže jistá doba uzraje, musí se naplnit tak, jako jablko spadne se stromu, když je zralé. Nemůžeme se obracet proti osudu, převálcoval by nás. Jinými slovy: stojíte před volbou ujasnit svému národu skutečný stav věcí, představit mu před oči z vyššího hlediska, než se tomu dělo dosud, historické úkoly, před kterými stojí Evropa. Myslím, že jestliže si ještě jednou vyvoláte v paměti vývoj právě v uplynulých válečných letech, dojdete přece k závěru: "Možná že jsme my Češi zvolili ten nejlepší úděl. Tak, jak tomu bylo dříve, to dál nešlo. Bylo by to možné jedině tehdy, kdyby Německo bylo stále tisknuto k zemi, avšak to je nemyslitelné."
.
Máte dnes možnost přivlastnit si všechny výhody, které může nabídnout Velkoněmecká říše. Máte zaručenou ochranu. Nikdo Vás nenapadne. Měli byste také možnost, přednosti svého národního bytí předat celému Německu. Měli byste možnost svoji hudbu uvádět v Říši, své filmy, svou literaturu, svůj tisk, svůj rozhlas. Víte, že německý lid byl kulturně vždy otevřený k přátelskému přijetí. Nechceme a ani to nemůžeme změnit. Neboť my nejsme diktátoři, nýbrž plnitelé vůle našeho národa.
.
Jak bylo řečeno, nabízíme Vám možnost ke spolupráci. Pozval jsem Vás sem, abych Vám vytvořil základnu, na které bychom se mohli dorozumět. Vůbec od vás nepožadujeme, abyste udělali něco proti cti svého národního bytí, nepožadujeme, abyste udělali něco, co by vás deklasovalo jako přizvance nebo pochlebovače nebo nevím co jiného. Natrvalo bychom se z takového vztahu přece nemohli těšit. Myslím však, že v těchto dramatických hodinách evropského utkání, jež povede ke zcela novým formám lidského spolužití, nepožadujeme příliš, když se chceme dorozumět v těchto věcech, když si chceme zjednat jasno a říci si na rovinu, zda se budeme stýkat jako přátelé, nebo jako nepřátelé.
.
Chceme vědět, v jakém poměru jsme k inteligenci jednoho národa, zda se setkáváme jako nepřátelé, nebo jako přátelé. Že se dovedeme chovat jako nepřátelé, to jste snad v průběhu posledních let mohli pozorovat. Že se můžeme chovat jako přátelé, to byste mohli pozorovat tehdy, kdyby se rozvinula mezi oběma národnostmi, mezi německým a českým národem, pozitivní a aktivní loajalita.
.
Dnes jsem pokládal za svůj úkol ujasnit Vám to; myslím, že se na této základně můžeme dorozumět. Jsem pevně přesvědčen, že Vy, jestliže položíte základy této loajality, nás samozřejmě uspokojíte, avšak na druhé straně že prokážete svému českému národu velkou historickou službu. Nesmíme usuzovat podle toho, co lidé říkají dnes. Průměrný člověk totiž nevidí příliš daleko. Je právě úkolem inteligence pozvednout se nad úzký horizont a získat přehled v širším měřítku, představit si ve své fantazii stav, k němuž dojde jednou a proti kterému nesvědčí skutečnost, že tu ještě není. Je vždy úkolem inteligence nějakého národa být průkopníkem přicházejícího stavu, a ne slepým zbožňovatelem současnosti.
.
Vyzývám Vás proto, abyste k českému národu mluvili v tomto smyslu. Kdybychom to učinili my, český národ by nám nevěřil, protože nás nezná, protože neví, jací jsme my, nacionální socialisté, protože v nás snad viděl nacionální egoismus tam, kde jsme měli pouze v úmyslu vytvořit očištěný vztah mezi dvěma národy, které se navzájem přece musí dorozumět. Vy žijete tam, my žijeme zde.
.
Jedině gigantická katastrofa, jež by zničila náš národ, by mohla přinést jednostranné řešení. Protože to neočekáváme, musíme se nějak dorozumět. Zda jsme si sympatičtí, nebo ne, to není ani tak moc věcí debaty. Je to nepodstatné. Podstatné je pouze, že dáme oněm mnoha miliónům v Evropě společnou životní základnu a také společný životní ideál. Tento ideál byl až dosud narušován pouze od Anglie. Anglie by chtěla udržovat Evropu v neklidu, protože v tom spatřovala nejlepší zajištění své ostrovní existence. Tento zdroj neklidu bude nyní gigantickými údery naší branné moci odstraněn. Pak budeme mít možnost dát Evropě její mír. Jste k tomu srdečně přizváni.“

Na to přistoupil ke slovu předseda Českého rozhlasu dr. Hubert Masařík. Ve své odpovědi zdůraznil, že všichni účastníci prý přijali pozvání k studijní cestě po Německu s upřímnou radostí a to tím spíše, že tato cesta spadala do období, kdy započal rozhodující úsek vítězné války. Péče, která byla účastníkům věnována, byla prý jedinečná. Všichni účastníci měli i úplnou volnost pro svá pozorování:

Dr. Hubert Masařík z Českého rozhlasu předává dr. Goebbelsovi jménem
české výpravy dar - je jím obraz Prahy od malíře Šetelíka.
„A nyní přistupuji k obzvlášť důležité skutečnosti, kterou jsme zjistili. Vy, pane říšský ministře, umožnil jste nám laskavě prohlídku německé zbrojírny Kruppových podniků v Essenu, které jsme mohli přehlédnout v celé její velikosti, rovněž jsme si prohlédli obrovský přístav v Hamburku a jeho loděnice a projeli jsme také celou řadou velkých seřaďovacích nádraží západního Německa. Proto můžeme dnes jako očití svědkové prohlásit celému světu s nejklidnějším svědomím, že všechny anglické pověsti o domnělém zpustošení těchto nervových středisek jsou vymyšleny od A do Z. Skutečnost, že Angličané nemohli až dosud nic uskutečnit ze svých úmyslů, nás doslova uchvátila. Naše skupina patří k onomu oboru lidské činnosti, který Vám, pane říšský ministře, je zvláště blízký. Proto bychom chtěli Vám říci, že také naši kulturní pracovníci, osvobozeni od všeho cizího vlivu, se navrátili k vlastnímu lidu a k oněm základním elementům, které rozhodují o bytí a nebytí každého národa. Každý národ musí také míti smysl pro svou práci, pro svoje ctižádosti.
.
Náš státní president dal v jednom ze svých posledních projevů nový směr naší ctižádosti a to tím, že poukázal na nás jakožto na první neněmecký živel v naší společné Velkoněmecké říši. Náš národ bojoval v tisíciletých dějinách velmi často bok po boku s Německou říší za společné ideály a vykonal společnou práci. Oba národy jsou spojeny tisíciletými svazky zájmové pospolitosti, přátelství a vzájemné úcty. Kromě toho jsme si vědomi, že odedávna patříme k německému kulturnímu okruhu. Každá jiná přechodná orientace přinesla našemu národu vždy škody.
.
Dnes bychom chtěli definovat svůj úkol ještě přesněji. To, co jsme viděli všude v Německu, co je nám známo z Vůdcových projevů a z projevů Vašich o nejbližším programu úkolů, postačí nám úplně, abychom spatřovali v Německu velkého přítele a mohutného organisátora nové lepší Evropy.
.
Proto my, kdož jsme jako první dobrovolně uznali německé vedení poslání, chceme se ucházeti o účast na této konstruktivní práci. Upřímné přání pokračovat v této práci, přání, kterým jsme ovládáni všichni, budiž bezpečnou zárukou, že se náš národ i nadále ve dnech příštího vítězného míru nasadí v těsné spolupráci pro vzájemné zájmy, v přesvědčení, že mezi německými a českými kulturními pracovníky a žurnalisty vznikla naprosto zvláštní solidarita, neboť podkladem naší historické spojitosti je silný smysl pro realitu. Při tom je úkolem vyhledávat to, co je společné a žije v bytosti obou národů, a pomoci toho navazovat přátelství od národa k národu.“

Doktor Masařík odevzdal poté říšskému ministru dr. Goebbelsovi jménem výpravy na památku obraz Prahy, dílo malíře Šetelíka.

Přítomného skladatele Celestina Rypla Goebbelsova řeč nadchla, jak později napsal: „Vyzařovati takový proud přesvědčení, působiti takovou sugestivní mocí dovede jen ten, jehož nitro je naplněno upřímně a nadšeně tím, co říká.“ Goebbelsovou zásluhou podle Rypla už v německé kultuře nebudou zaclánět asfaltové stvůry. A v Protektorátu se to musí vyčistit stejně; Rypl sliboval, že bude při tom.

Také spisovatele Václava Renče nadchla Goebbelsova myšlenka skoncovat s liberálním dědictvím západních demokracií a začít budovat znovu, s čistým stolem. Češi s Němci by se na této „nové práci budovatelské“ měli domluvit. Během následujícího small-talku chválil šéfredaktor ČTK František Hofman při popisu britského náletu na Hamburk práci „naší“ protiletecké obrany.

Členové výpravy pokládají 12. 9. 1940 věnec k Památníku padlých na berlínské
Unter den Linden.
Ve čtvrtek 12. září dopoledne položili členové výpravy věnec u Památníku padlých na třídě Unter den Linden. Pak odjeli k prohlídce válečného muzea Zeughaus a odtud do tiskárny Deutscher Verlag v Tempelhofu, jejíž moderní technické vybavení, jakož i skvělé sociální zařízení vzbudilo zejména u přítomných novinářů obdiv. Po přátelském obědě v závodní kantýně odjela výprava do nedalekého Hennigsdorfu, aby si prohlédla tovární ubikace společnosti AEG, kde budou ubytováni čeští dělníci a dělnice.

Večer pak byla pro účastníky zájezdu uspořádána na pozvání říšského ministra Goebbelse slavnostní večeře v Domě letců, jíž se zúčastnili z německé strany četní významní představitelé německého kulturního života, jakož i čelní novináři. V zastoupení říšského ministra dr. Goebbelse uvítal přítomné ministerský ředitel Gutterer, který ve svém přátelsky naladěném projevu připomínal dávné kulturní a hospodářské vztahy německého a českého národa a vyslovil přání a naději, že tyto přirozené vztahy budou zvláště nyní utuženy k dobru a blahu obou národů. Na projev ministerského ředitele Gutterera odpověděl účastník výpravy Pavel Ludikar, který nejprve zdůraznil mohutný dojem všech účastníků cesty, načež jako umělec připomněl umělecké vztahy Německa a Čech, neboť to byly právě Čechy, kde Beethoven, Wagner a Mozart našli plné pochopení, právě tak jako Smetana, Janáček a Dvořák v Německu. Ludikar zdůraznil přesvědčení, že mnozí účastníci zájezdu již dříve zaujali kladné stanovisko k novému poměru českého národa v Říši, kterážto spolupráce prý přinese jak na poli kulturním, tak na poli hospodářském určité kladné výsledky.

Čestná stráž u Památníku padlých vojínů z let 1914-1918 v Berlíně (12.9.1940)
Goebbelsova řeč se po návratu české výpravy do Protektorátu samozřejmě stala předmětem velkého množství úvah a hodnocení. Velmi zřetelně formulovaly význam proslovu k českým kulturním představitelům, který byl vlastně chápán jako řeč k českému národu, Lidové noviny v jednom svém politickém úvodníku:

„Český národ má nyní příležitost, aby si osvojil výhody, které mu může velká Německá říše poskytnout, využije-li možnosti k poctivé součinnosti. Říše nežádá, abychom něco dělali proti své národní cti. Nechce porušovat ani hospodářské, ani kulturní nebo sociální svébytnosti českého národa. Chce si však získat naprosté jasno o tom, zda se české země vřadí do procesu německého pořádku ochotně či s vnitřním vzpěčováním, neboť podle toho poskytuje Německo buď přátelství nebo boj. Toto jasno se musí získat teď v hodinách dramatického konfliktu, neboť po vítězství Německa se takovému rozhodování nepřičte žádná cena.“ (15. září 1940)

Češi pokládají věnce u hrobu Neznámého vojína.
Německý Prager Zeitungsdienst shrnul výsledek cesty českých kulturních pracovníků do Říše takto: „Cesta, kterou čeští kulturní pracovníci podnikli do Německa a projev, který k nim pronesl říšský ministr dr. Goebbels, vzbudily mocnou odezvu v kulturních vrstvách českého národa (…) Především český tisk při této příležitosti podal českému národu sice poněkud opožděně, ale přece jen výstižně obraz kulturní výkonnosti a tvůrčí síly německého národa. Kromě toho však se dostala do proudu i diskuse o vlastním českém kulturním snažení a jeho orientaci.
Tím se dostala do popředí obecných úvah oblast veřejného života českého, která byla hodně zanedbávána. Sice již za tzv. druhé republiky se vyskytly slabé náběhy k čistce, která měla český kulturní život zbavit všech vlivů prostorově cizích, ale obecně zůstalo jen při těchto úvahách. Teprve po začlenění Čech a Moravy do Říše zaznamenalo pokroky úsilí rozpomenout se na svébytné kulturní zdroje a nalézti zpět cestu k veliké německé kulturní oblasti. Ovšem, teprve po zmíněném hromadném zájezdu do Německa, jak se zdá, dostávají se tyto snahy náležitě do proudu.“ (20. září 1940)

V Hennigsdorfu nedaleko od Berlína si česká výprava prohlédla ubikace pro české dělníky pracující v Říši. Domky byly natřeny hráškovou a žlutkavou barvou.
Samotní účastníci pak publikovali v česky i německy psaných periodikách svoje „poznatky z cesty“. Povinnost podat o výsledku cesty zprávu v českém tisku vyřešili mnozí účastníci tím, že dodali redakcím fejeton. Josef Hora široce referoval o krásách plavby po Rýně z Koblenze do Kolína: „Širá hladina se leskne v slunci pozdního léta, uzrálé hrozny na stráních čekají na brzké vinobraní.“ Václav Talich objasnil, co je nového u opery v Hamburku a Berlíně. Pro časopis „Böhmen und Mähren“ však také napsal krátký článek, ve kterém tvrdil, že „naše postavení k Říši znamená nebezpečí jen pro slabochy a kariéristy, ale nikdy pro lidi s energií a tvůrčím duchem.“ A také chápal českou kulturní samostatnost v rámci Říše jako příležitost pro pozitivní kulturní soutěž s Němci.
Josef Träger vyjmenoval nová představení německých divadel - a doplnil, že žádné ho nezaujalo. Josef Knap se čtenářům omluvil, proč jim nádheru paláců v Norimberku nemůže popsat: byl nemocný, takže se na místě nesoustředil. Architekt Jan Sokol zase chválil architektonické výtvory na prostranství říšských stranických sjezdů v Norimberku. Váša Příhoda se zaměřil na sociální výdobytky nacionálního socialismu, psal o roztomilých domcích, ve kterých bydleli dělníci Kruppových závodů v Essenu a o velkorysých sídlištích pro obzvlášť zasloužené a penzionované pracovníky. Jan Hertl viděl už blížící se konec vítězné války, věřil, že právě probíhá její konečná fáze, kdy jde o to už jen zlomit odpor britské ostrovní říše. Třetí skupina národa, inteligence, musí tedy národu v jeho zájmu podat objektivní zprávu o nově se rýsujícím evropském řádu. A Dr. Rudolf Procházka pro časopis Světozor napsal: „Jsme přáteli Němců, cítíce svou staletou osudovou jednotu s nimi a nikdy již nebudeme přímo ani nepřímo nástroji jejich nepřátel.“

Skupinové foto české delegace před ubytovnou pro dělníky Borsigových závodů v Hennigsdorfu.
Ukázka bydlení českých dělníků v tomto táboře.

"Nejlepší neněmecká složka v Říši"

Účastník výpravy dr. Jaroslav Šalda sepsal do Českého slova pozoruhodný článek, ve kterém nastiňoval, že Češi by nyní měli v první řadě využít výhody toho, že se stali první neněmeckou složkou Říše a jejího nového řádu:

Prof. Václav Talich, šéf opery Národního divadla.
„V Říši jsem nebyl po prvé. Téměř všechna místa, která jsme navštívili, znám z dřívějších delších studijních pobytů i obchodních zájezdů. Mohl jsem proto srovnávati stav mírový se stavem válečným.
Nejdůležitější poznatek, který z toho srovnání pro mne vyplynul, jest, že nebýti některých zjevů, které přináší válka, jako množství vojáků, zatemnění, potravinové lístky, člověk by nevěřil podle pořádku a klidu, že Říše vede válku.
Vlaky jezdí přesně, zásobování funguje příkladně, potravin všeho druhu jest všude viděti dostatek, kázeň obyvatelstva jest jedinečná, tvrdé odhodlání vésti válku až do úplného vítězství jest odevšad patrné. Dělníci v továrnách přes zvýšený výkon pracovní vyhlížejí dobře a spokojeně. Divadla jsou daleko předem vyprodána. Umělecké výstavy jsou velmi početně navštěvovány. Všude se pilně a obětavě pracuje. Říše se připravuje již na plnou mírovou činnost.
.
Anglické nálety a „bombardování“? Ty mají význam propagační. Lid si zvykl na občasný noční odchod do krytů a snáší jej namnoze ve velmi dobré náladě nebo při nejmenším v pořádku a ukázněně. Vojenský výsledek těchto náletů, jak jsme měli příležitost na své oči viděti, rovná se vzhledem k vojenské potenci a rozloze Říše pouhému popichování.
Obdivuhodná jest tvůrčí vůle, která vedle duševního obrození německého národa, postavila za několik let národně socialistického vedení úžasné množství veřejně důležitých staveb, ať to jsou již dálnice, skvělé výstavní místnosti pro umění, imposantní shromaždiště a stadiony, nové průmyslové podniky atd. Obdivuhodná jest rovněž i rychlost, s jakou byly a jsou tyto stavby prováděny. Všude je patrný Vůdcův osobní vliv a nezdolná jeho energie a pracovitost.
.
Toto už je fotografie z listopadu 1940, kdy do Prahy přijel na několika-
denní návštěvu dr. Goebbels. Kromě projevu v Průmyslovém paláci
absolvoval ministr obšírný program, zahrnující návštěvu představení
"Kabale und Liebe" ve Stavovském divadle, představení "Prodané
nevěsty" v Národním divadle a návštěvu barrandovských ateliérů.
Na snímku rozhovor dr. Goebbelse s prof. Václavem Talichem.
Mocným dojmem na mne působila práce žen v průmyslových podnicích. V Kruppových závodech v Essenu jsme viděli obsluhovat obrovský jeřáb zvedající stovky tun žhavého kovu a dopravovati jej po ohromné pracovní hale. Tento jeřáb obsluhovala žena. Viděli jsme, s jakou hbitostí si počíná. Měli jsme pocit, že se musíme práci této německé ženy a mnoha jiných i jinde hluboce poklonit.
Vzorná jest v průmyslových závodech péče o zaměstnance, ať dělníky či úředníky. Krásné jídelny, kde jest možno za několik feniků dostati hojnost dobrého jídla, šatny, někde téměř luxusní umyvárny a záchody, zaměstnanecké konsumy, péče o bydlení zaměstnanců a o jejich zdraví, sportovní hřiště, péče o přestárlé a pensionované atd.
U zaměstnanců pak hluboká oddanost k podniku, zvýšení a zlepšení výkonu jest jen důsledkem správné zaměstnanecké politiky, která se osvědčuje zejména nyní ve válečné době.
Mocně a přesvědčivě na mne zapůsobila slova pana říšského ministra dra Goebbelse, sdělená českému národu naším prostřednictvím. Český národ má možnost státi se svou prací a svým uměním první a nejlepší neněmeckou složkou Říše. Tj. také přáním i příkazem našeho pana státního presidenta dra Háchy. Říše se pak stane naší Říší, přístavy budou našimi přístavy, říšské kolonie budou také našimi koloniemi. Český uvědomělý dělník i podnikatel, kteří něco dovedou a něčemu rozumějí, se v Říši a na půdě Čech a Moravy neztratí, naopak, najdou možnosti pravého svého uplatnění.
A co jest zapotřebí se strany českého národa, aby dosáhl v Říši přednostního postavení před všemi neněmeckými součástmi Říše? Opustiti pole romantiky, vyrovnati se s minulostí, bráti skutečnosti tak, jak opravdově jsou, odmysliti si bezprostřední vliv války, dívati se dále do budoucnosti, uvědoměle česky státi za Říší a v ní se hleděti aktivně uplatniti. Mladí to dokáží!“

O pozitivním účinku svého projevu byl zřejmě přesvědčen i sám dr. Goebbels. Dne 24. září si stručně poznačil do svého deníku: „Včera. (…) Moje řeč udělala v Praze zázraky. Nadšené články v novinách. Úplný obrat nálady. (…)“

Tato propagandistická česká poznávací výprava po Říši našla v dalších letech za různých okolností své "pokračování" a napodobení v různých obměnách a v různém složení účastníků a byla vždy vděčným tématem zpravodajství protektorátního tisku.

Prameny:


Kosatík, Pavel: Čeští umělci jedou za Goebbelsem do říše, Týden, http://www.cs-magazin.com/2005-10/view.php?article=articles/cs051057.htm
Oschlies, Wolf: September 1940: Tschechische Intellektuelle zu Besuch in "Groß-Deutschland", http://www.zukunft-braucht-erinnerung.de/zweiter-weltkrieg/deutsche-besatzungspolitik/458.html
Goebbels, Joseph: Rede des Herrn Reichsministers Dr. Joseph Goebbels an die tschechischen Kulturschaffenden und Journalistenam 11. September 1940 in Berlin,Böhmen und Mähren, November/Dezember 1940, Volk und Reich Verlag Prag
(J. Goebbels: Projev k českým novinářům 11. září 1940 v Berlíně, http://www.fronta.cz/dokument/j-goebbels-projev-k-ceskym-novinarum-11-zari-1940-v-berline - text zde uveřejněný se nepatrně liší od textu uvedeného v tomto článku, byly provedeny úpravy, které významově i jazykově více odpovídají německé předloze)
Čelovský, Boris: So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů, Sfnga Ostrava 1995


České slovo, září-říjen 1940
Lidové noviny, září 1940
Světozor, 19.září 1940

Foto: archiv autora