neděle 18. října 2009

Zůstal jsem sám (I.)

Když jsem se před půl rokem pozdě večer vracel po náročném dni domů a objevil v poštovní schránce vhozený balíček, který však nebyl ofrankován známkami, tušil jsem, že jde o dárek od pana Markwarta Lindenthala, který mě nemohl zastihnout doma. Pan Lindenthal toho času na krátkou dobu pobýval v Brně, kde se konala umělecká výstava jeho zesnulého otce. Byl jsem s ním v kontaktu v podstatě jen díky tomu, že jsem jej nějaký čas předtím požádal, zda mohu použít při tvorbě příspěvku pro Náš směr část materiálu, který byl zveřejněn na jeho internetových stránkách (http://www.mitteleuropa.de/), zabývajících se intenzivně problematikou česko-německé minulosti a vzájemných vztahů, ač v posledním období pro nedostatek času už neaktualizovaných. Pan Lindenthal vyhověl a navrhl také i osobní setkání později v Brně. To jsme také skutečně o několik dní později po zanechání dárku v poštovní schránce mohli dohnat.
.
Samozřejmě mě obsah balíčku zajímal, a tak jsem po otevření vytáhl z obálky útlou německy psanou knížku („Hugo, das Delegationskind“), z jejíhož obalu na mě zíral pohublý kluk, o kterém jsem podle názvu usoudil, že se zřejmě bude jmenovat Hugo.
.
Skutečně, jedná se o autobiografickou práci dnes 76letého rodáka z moravské metropole, pana Hugo Fritsche, líčícího své zážitky z let 1945-1948. Předmětem knihy jsou autentické vzpomínky tehdy dvanáctiletého či třináctiletého chlapce z německé rodiny žijící v Brně, které se na sklonku války bohužel nepodařilo uprchnout ze svého domova do americké okupační zóny nebo do Horního Rakouska. Jeho rodina se sice o to na poslední chvíli pokoušela (otec rodiny byl československý občan německé národnosti nehlásící se k národnímu socialismu a dlouho nevěřil, že je někam třeba utíkat), nedostala se však do vytouženého cíle. Během strastiplné cesty, internaci v nelidských podmínkách na strahovském stadionu, nucených pracích v „táboře smrti“ v Prosečnici a koncentračním táboře pro Němce v Lešanech postupně Hugovi zemřeli oba bratři – miminko nepřežilo nedostatek jídla a hygieny, starší bratr Gerhard zemřel na tyfus. Stejně dopadla babička, která byla původem Češka, ale odmítla přes rady svých českých příbuzných opustit rodinu, hlad a tyfus nakonec skolil matku i otce. Díky Červenému kříži a příbuzným v Rakousku se Hugovi jako jedinému podařilo přežít a vystěhovat se.
.
Přísně dokumentaristicky popisuje Hugo Fritsch detaily rodinné tragédie. Je velmi důležité říct, že se to děje bez emocí a bez politických komentářů či nějakých snah podávat čtenáři svůj pohled na výklad dějin. Prostě jen uvádí události, které na vlastní kůži zažil. Později, kdy se už do své rodné země mohl vracet, pečlivě ověřoval a doplňoval fakta k popisovaným událostem. Úzkostlivě se snaží o objektivitu, což podtrhává i připojený seznam použitých odborných pramenů, ale především nerozdmýchává ani trpkost ani lítost ani nevolá po odplatě či nějakém odškodnění. Pro českého čtenáře je to čtení naprosto přijatelné a sympatické, chvílemi dokonce přestává přemýšlet nad tím, zda aktéři vystupující ve skutečném příběhu jsou národnosti německé či české. Hugo měl jako malý kluk spoustu českých kamarádů a velmi dobře ovládal češtinu, což mu bylo v kritických chvílích často nápomocno. Zvláštní kapitolu vyprávění Huga Fritsche tvoří období, které strávil po válce a po smrti své rodiny v pražském domově Salesiánů. Marně by jste zde hledali náznaky nějakých národnostních konfliktů mezi Čechy a Němci. Autor líčí své vzpomínky z tohoto období dokonce takovým způsobem, že vzniká dojem, že šlo o jeden z nejšťastnějších úseků jeho života. A to přesto, že byl v té chvíli už skutečně bez svých blízkých a jeho budoucnost byla více než nejistá.
.
Hugo Fritsch směl tedy od 70. let svou bývalou vlast několikrát navštívit. V posledních letech se podařilo uskutečnit i několik besed se žáky českých škol a čtení z jeho knihy, která v roce 2004 vyšla i v české verzi v plzeňském nakladatelství Grafia. Česká televize poskytla v roce 2008 dokonce 30timinutový rozhovor s autorem a přinesla v dubnu 2008 také dokumentární pořad „Poslední mohykáni“, kde byl dán prostor třem pamětníkům (židovskému vězni KZ, českému vězni KZ a panu Fritschovi). Pan Fritsch mi práci České televize pochválil a tvrdí, že dokonce ani rakouská televize ORF a bavorský kanál BR nepřinesly jeho 15minutovou výpověď o svých zážitcích tak nezkráceně a dobře, jak tomu bylo právě v případě televize české. V roce 2008 vychází také rozhovor s Hugo Fritschem v Katolickém týdeníku nazvaný příznačně a v duchu brněnského pamětníka „Omluva se nesmí žádat, buď přijde nebo ne“.
.
Nemohu se ale nezmínit o zmíněném českém vydání příběhu Huga Fritsche, protože jde svým způsobem o malý zázrak, že se kniha zásluhou paní Marie Šindelkové z Křivoklátu nakonec směla dostat i do rukou českého čtenáře. Český vydavatel se rozhodl pro poněkud jiné řešení a doplnil překlad příběhu Huga Fritsche vyprávěním hned tří dalších pamětníků, ovšem že z „druhé snahy“. Pod titulem „...bylo mi třináct“ vyšla vedle zmíněného příběhu i vyprávění Pavla Macháčka, Zdeny Němcové a Vladimíra Nováka. Kdo by ale po přečtení střídmého a věcného a vlastně i vlídného a Čechům přátelského příběhu Huga Fritsche očekával, že se tón knihy bude v poslední třetině ubírat stejným stylem, bude ihned po přečtení pár řádků vyprávění dalších aktérů dosti zklamán.
.
Pan Macháček podává hned na začátku svého pojednání s bezpochyby působivým názvem „Výchova koncentrákem“ zřejmě poučný obšírný výklad dějin první republiky včetně popisu řádění „henleinovců“ a Freikorpsu v pohraničí a směle politizuje a vlastenčí, než se konečně dostává ke svému osobnímu příběhu. Za Protektorátu ukrývá svého židovského spolužáka a je také obviněn z krádeže úředního razítka, které mělo být zneužito pro účely vystavení ilegálních povolení a dostává se proto nakonec až do Terezína a do koncentračního tábora Flossenbürg. Osobní zážitky jsou následovně opět líčeny jen útržkovitě, místo toho jsou bohatě nahrazovány líčením po válce získaných faktů a všeobecným popisem života v daném koncentračním táboře a perverzností dozorců. Není na první pohled zcela jasné, zda pamětník mnohé z toho, co ve svém příběhu popisuje, zažil na vlastní kůži či viděl na vlastní oči, nebo pouze informace později „nasbíral“ a doplnil si je z různých zdrojů v letech poválečných. Hranice mezi popisováním vlastních zážitků a podávání informací jiných není zřetelná. Za svým příběhem doplnil pan Macháček i 3 fotografie: dvě z nich ukazují pohled na koncentrační tábor Flossenbürg. Na třetím, drastickém obrázku, je pohled na zubožené na kost vyhublé vězně koncentračního tábora Mauthausen, kde se však pan Macháček nikdy nenacházel, doplněný textem: „Tak vypadali vězňové koncentračních táborů.“
Pan Macháček je vlastním iniciátorem tzv. „Kruhu občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“. Doporučuji čtenáři vyhledat si domovské stránky této organizace a utvořit si vlastní názor na styl a pravdivost její mluvy. Právě proto, že si vážím nepolitického charakteru práce pana Fritsche, o které se tu dnes pojednává, zanechávám dalšího komentáře k tomuto uskupení.
.
Příběh Vladimíra Nováka je pak už jen chvílemi až překvapivě otevřenou politickou agitkou pro politiku KSČ v roce 1945. Na druhou stranu však ve své výpovědi objektivně píše, že po válce, kdy byl aktivní v Místním národním výboru Ústí nad Labem, často musel čelit přehnaným požadavkům českých nacionalistů, kteří požadovali ještě tvrdší zákroky vůči německému obyvatelstvu. Stejně tak se zmiňuje i o štvavé brožurce rozšiřované po válce československou národně socialistickou stranou s názvem „Ďábel mluví německy“, kde se psalo: „Není Němců dobrých, jsou jen špatní a ještě horší.“
.
Z vyprávění paní Zdeny Němcové, aktivně činné v „Kruhu občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí“, není bohužel cítit ani ochota k udobření, ale spíše trpkost a nesmiřitelné podvědomé nepřátelství. Lyricky laděná kapitola „A bylo mi 13“ od paní Němcové, pocházející z rodiny státního zaměstnance, je ohlédnutím za dětstvím, jež přervala válka a připomínkou roztrpčení tehdy pro mladou dívku nepochopitelnou změnou chování německých kamarádek, ale i přihlášením se k „vlasteneckým“ hodnotám, které v pohraničí měl zastávat např. Sokol. Její příběh je také protkán potřebným historickým a politickým výkladem. Dovolil bych si také jako ukázku ocitovat jednu z pasáží pany Němcové, kde líčí rozchod se svou bývalou německou kamarádkou Štefi. Ta se po několika mnoha letech po vyhnání na pozvání opět přijela podívat do své vlasti. Setkání s ní líčí paní Němcová takto: „Přijela s manželem a čtyřmi dětmi. Ale to už jsme ji nepoznali. Vyrostla z ní fanatická revanšistka, vynášející jejich blahobytný životní styl a sípavým hlasem spílající všemu českému. Naše přátelství tím definitivně skončilo, pochopili jsme však, že Němci se se svou porážkou nesmířili a že nám nic neodpustí...“. Pozitivně nevyznívá ani závěr české pamětnice: „Nemůžeme žít jen s pocity ublíženosti a nevraživosti, ale když slyším dnes o jejich „lásce k vlasti“, o jejich „právu na návrat“, nemohu si nevzpomenout na tragický rok 1938. Slušnými a korektními sousedy být musíme a být chceme. Ale své trpké zkušenosti nemůžeme nikdy, nikdy zapomenout...“
.
Nikdo jistě dnes nepochybuje o chybách a zločinech, spáchaných ve jménu německého národa či nacionálního socialismu. Bylo tedy skutečně potřebné, aby věcné a apolitické vyprávění Huga Fritsche bylo v českém vydání vydavatelem doplněno za účelem jakéhosi vyvážení otevřeně politizujícími příspěvky pamětníků z české strany? Zpočátku jsem byl velmi skeptický, ale přečtení příspěvků českých pamětníků mi změnilo názor.
.
Jsem skutečně přesvědčen, že v našich podmínkách tato „doplněná“ forma vydání potřebná byla, neboť osamostatněné vydání příběhu pana Fritsche by v naší zemi zákonitě, jak už bývá tradičně zvykem, vzbudilo v určitých kruzích infantilní nařčení z podplacené sudetoněmecké propagace. V případě „doplňkové“ podoby, v jaké byl příběh v České republice vydán, se to ale skutečně přihodit nemůže. Jsem vydavateli za tento nápad vlastně i velmi vděčen, protože málokdy se naskytne tak pěkná příležitost, jak českému čtenáři nastavit nezávislé zrcadlo, ve kterém tak zřetelně rozezná některé základní rysy jistého nacionálního nepřátelství, které je ale paradoxně přisuzováno druhé straně a které si sám jedinec nikdy nepřipouští. I méně pozornému čtenáři to při srovnání úrovně jednotlivých příspěvků českého vydání knihy zajisté neujde.
.
Na mé požádání mi pan Fritsch dovolil zveřejnit zkrácený český překlad z jeho knihy „Hugo, das Delegationskind“, který zpracovala paní Jiřinka Spěšná z Brna. Zkrácený překlad je uveden ve dvou částech a na závěr bude zveřejněno i krátké interview s Hugo Fritschem.
Lukáš Beer
.
---------------------------------------------------------------------------------
Moje rodina
.
Nemusím sice začínat od Adama, ale abych přiblížil svoje vzpomínky na mládí, chci čtenáře informovat, kdo jsem a kdo byli moji rodiče. Také chci zdůraznit, v jakém prostředí jsem vyrůstal.
.
Narodil jsem se 9. května 1933 v Brně, hlavním městě Moravy. Morava byla jednou ze čtyř zemí, které patřily k tehdejší Československé republice. Světlo světa jsem spatřil brzy ráno v městské porodnici na Obilním trhu. Porod se uskutečnil k lítosti celé Fritschovy rodiny v porodnici, neboť bylo rodinnou tradicí přivádět děti na svět doma. Označili to za maminčin rozmar a porod našemu stavu nevhodný. Ani křest v tamější ústavní kapli místním farářem nebyl dost slavnostní. Do křestního listu zapsali jména Hugo Karl Armin. Hugo po dědečkovi z matčiny strany, který zemřel právě před rokem. V matčině rodině bylo zvykem, že novorozenec dostal křestní jméno toho člena rodiny, který zemřel poslední. Karel po mém kmotrovi, svobodném bratrovi mého otce. Strýc Karel byl podivný člověk, říkali, že je „enfant terrible“ rodiny. Žil pod Špilberkem v kdysi honosném bytě mých zemřelých prarodičů z otcovy strany se svou rovněž svobodnou sestrou Elfe, která mu – vrchnímu finančnímu radovi – vedla domácnost se dvěma dalšími podomky. Teta Elfa uměla výborně utrácet dobrý příjem a později důchod svého bratra do posledního haléře. Armin po mém otci, který byl tehdy československým občanem německé národnosti, což vždycky zvlášť zdůrazňoval. Můj otec měl titul vrchní finanční výpočetní tajemník, což byl poslední stupeň před finančním radou: postup, kterého za Čechů nedosáhl, protože byl Němec a v Protektorátě zase jako přítel Židů. Za první světové války narukoval na 3 dny do kasáren, představení ho vyreklamovali jako „úředně nepostradatelného“. Přesto uplatnil tatínek tyto tři dny a byl členem Küfhäuserovského spolku brněnských německých veteránů první světové války.
.
Po zhroucení rakouské monarchie převzal Československý stát císařsko-královského úředníka, tatínek působil především ve finanční službě městského magistrátu v Brně. Roku 1937 byl po smrti prvního československého prezidenta Masaryka jako Němec s 48 léty předčasně penziován. Nový československý president Beneš tehdy propustil všechny Němce činné ve vyšších funkcích. Po zřízení Protektorátu, tedy po obsazení nacionálními socialisty, byl znova zaměstnán.
Svěřené vysoké funkce ředitele Ústavu pro hluchoněmé v Ivančicích byl brzy zase zbaven. Důvodem sesazení byli tatínkovi židovští přátelé, kterým i po obsazení Hitlerem pomáhal jako jejich komisařský správce. Musel se pak spokojit s bezvýznamným postavením ve Svazu zemědělství a lesnictví, to byla spojená Česká a Německá zemědělská rada. Hrál tady druhé housle, ovšem pokud jde o funkci. Jeho šéf přišel z Říše, jmenoval se Adolf Bölling a přitom byl činný v krajském vedení NSDAP v Brně. Jeho syn, Klaus Bölling, který šel tentokrát v Brně do německé školy, byl potom vládní mluvčí, zástupce ve vládě Helmuta Kohla v Německu.
.
Tatínek se oženil v roce 1928 s učitelkou Marií Kautskou, (Pozn. LB: Maria Kautzky) o 14 let mladší. Protože to tenkrát nebylo stavu přiměřené, nesměla dál vykonávat svoje povolání. Můj o tři roky starší bratr byl velmi dobrý žák, o hry a mladické dovádění neměl zájem.
Opozdilec Willy se narodil 21.2.1945 a zemřel v červenci 1945 na naší pouti za nucenou prací. Jako dítě jsem tíhl víc k mamince než k tatínkovi, což jistě souviselo s tatínkovou zatrpklostí nad předčasným penzionováním. Vrhl se do práce jako správce financí a domů tří brněnských židovských obchodníků a měl proto málo času pro nás děti. Maminka se snažila vyrovnat to stálou láskou. (...)
.
Do domácnosti patřila také babička, měla vlastní byt v přízemí a když jsem někdy trucoval, byla moje útočiště. Uměla tak dobře naslouchat a už to uklidňovalo. Tatínek koupil dům za dědictví mé maminky v roce 1932, získal jej skoro hotový od rakouského konzulárního úředníka. Ten byl povolán zpátky před dokončením domu v důsledku častých vládních změn ve Vídni.
.
V prvním poschodí bydlela naše rodina: obývák, ložnice, dětský pokoj, kuchyně, která se používala také jako jídelna, velká předsíň, pokojík pro služku, koupelna a záchod zvlášť. Babička měla v přízemí byt stejně rozdělený, jen se místo dětského pokoje zřídila otci kancelář. Tam také visela kytara, na kterou hrával po předčasném penzionování jen zřídka.
V suterénu měl dvoupokojový byt český domovník s rodinou, syn se jmenoval Bohumil. V druhém poschodí zprvu bydleli židovští manželé, později, kdy Židé museli pryč, byl nám přidělen hudebník brněnského městského divadla se ženou. Bylo mi tenkrát devět let a velmi dobře si pamatuji, jak maminka objímala se slzami v očích židovské manžely při nucené evakuaci. Sousedé vlevo – architekti – obývali rohový dům v secesním slohu. Architekt pěstoval ve volném čase kaktusy ve skleněné zimní zahradě v prvním poschodí nad monumentálním vchodem. Za války měl pak velké potíže sehnat topení pro svoje údajně vzácné druhy kaktusů. Sousedé napravo, také rožák, byly tři sestry. Nevím, zda byly svobodné, vdovy nebo rozvedené, každopádně nebyl v domě muž, ani se žádný neukázal. Tyto tři ženy byly velmi pedantické. Každý den se v domě uklízelo, zametala se zahrada, upravovaly záhonky a odmetal každý spadaný list. Nebyl tam žádný plevel a všechno vypadalo jako francouzská královská zahrada. Bohužel používal náš kocour Petr tyto záhonky v tísni a to vyvolávalo kanonády nadávek u našich domovních dveří. Nakonec vedlo sousedské rozladění k tomu, že byl kocour Petr vypovězen na venkov k babiččiným příbuzným. V kruhu rodiny říkala babička sousedkám „Dům u tří děvčátek“, tatínek jim říkal jen „tři fúrie“.
.
Konec války byl pro ty tři sestry tragický. Povídala mi to sousedka naproti, když jsem poprvé v sedmdesátých letech navštívil Brno. Když měly být jako Němky vyhnány ze svého domu, postavila se jedna z žen do cesty samozvané soldatesce a bránila jí ve vstupu do domu. Utloukli jí na místě. O dalších dvou sestrách, které pak musely opustit dům, aniž směly vzít cokoliv sebou, nikdo nic neslyšel. (...)
.
Vyrůstal jsem v tomto prostředí, měl německé a české přátele a naprosto netušil, že jednou bude Čech nenávidět a odsuzovat Němce a Němec zase Čechy.
.
Poslední dny v Brně
.
Blíží se konec války, je duben 1945, přesně konec týdne 14. a 15. dubna. Temné mraky táhnou nad hlavním městem Moravy a vybíjejí se prudkými nápory, krátce nato zase svítí slunce a předstírá pohodový svět, který již v těchto dnech neexistuje. Německé válečné zpravodajství hlásí rozhořčený odpor německých jednotek ve vídeňském prostoru. Pro lepší obranu však ustoupila fronta na postavení severně od Vídně. Zcela jinak hlásí anglická vysílačka Bari. Ruské jednotky obchvátily německé obranné linie a vnikly již do východních předměstí rakouského hlavního města.Odpor je zlomen a město nyní obsazují vítězné ruské jednotky. Radio Bari vysílalo také česky, po zprávách následovaly výzvy československé exilové vlády k českému obyvatelstvu. Vyhlašuje se založení nového československého státu, osvobození ruskou armádou bude následovat v několika dnech. Všichni se mají připravit. V étéru se slibuje smrt všem Němcům, kteří ponížili Čechy vstupem Hitlera. Stejně tak se povede kolaborantům, kteří podporovali Němce a protektorátní vládu. (...)
.
Po prodělaném pásovém oparu vstal tatínek z postele a byl ještě ve stavu nemocných. V neděli 15. dubna odpoledne k nám přišla sekretářka tatínkova šéfa pana Böllinga a informovala nás o chaotických poměrech v kanceláři Svazu hospodářství a lesnictví. Sekretářka řekla, že šéf před víkendem horempádem opustil brno směrem do Říše. Z titulu svého postavení v krajském vedení zabavil jediný úřední náklaďák, který byl k dispozici, naložil rodinu s celým majetkem a vyrazil s jedním řidičem. O úřad se už nestaral. Většina českých zaměstnanců se v posledních dnech neobjevila v úřadě. Omluvili se nemocí nebo se prostě vzdálili bez udání důvodu.
.
Tyto jobovky přiměly tatínka, aby navštívil bez ohledu na svůj zdravotní stav úřad hned v pondělí ráno, aby zjistil stav věcí. Teď byl šéfem, ovšem ne jako vytoužené uznání vlastní práce, ale jako břemeno pro poslední dny války.
Gerhard a já jsme byli doma, školu jsme už neměli. Německé gymnázium, které navštěvoval Gerhard, bylo zavřené od začátku dubna. Poslední učitelé byli buď povoláni do armády, nebo když byli příliš staří, se museli hlásit k domobraně. Naše pravidelné vyučování skončilo už 20. listopadu 1944. Chodil jsem do střední školy J.G.Mendela, která ležela šikmo proti brněnskému městskému divadlu a zasáhlo ji několik bomb. Nálet 20. listopadu přečkali všichni žáci bez zranění v metrových zdech klenutého sklepa. Škody na budově však byly příliš velké a přes zimu se vyučovalo jen sporadicky v nevytápěných třídách. V březnu se neučili vůbec, protože dovnitř pršelo. (...)
.
(Pozn. LB: V originálním textu následuje popisování bombardování Brna nejprve Angličany a pak Rusy, kterým první později přenechali prostor. Zatímco Angličané stříleli prakticky na všechno a jejich bomby způsobily velké škody na budovách, shazovali později Rusové malé bomby, které si však vyžádaly více obětí na životech, a to zejména mezi civilisty.)
.
Babička navštívila v posledních dvou týdnech své české bratry i české příbuzné zemřelého muže. Na obou stranách ji přemlouvali, aby prožila konec války u českých pokrevných příbuzných, byla by tam v bezpečí. Nechtěla však opustit svou dceru – mojí maminku – a její rodinu v nouzi, tak u nás zůstala.
.
V pondělí 16. dubna 1945 šel tedy tatínek do kanceláře. Tramvaje ještě jezdily, i když se nedodržoval jízdní řád. Všichni jsme vstali velmi brzy a můj mladší bratr nesnesitelně koncertoval. „Patrně mu rostou zoubky“, mínila babička a chovala ho v náručí. „Možná ho také jen bolí bříško“, namítla maminka a dala mu láhev s heřmánkovým čajem. Bylo divné, jak málo Willy později pak křičel na útěku, kdy dostával jídla jen málo a velmi nepravidelně. Babička pilně odstraňovala hákový kříž z červené vlajky s hákovým křížem, kterou musel mít každý majitel domu. „Z látky můžeme přece ještě udělat trenýrky Hugovi“, mínila, protože věděla, že můj bratr Gerhard chtěl jen černé trenýrky. Já však měl rád barvy a pestré látky. Všechny znaky a symboly z Gerhardovy uniformy Hitlerovy mládeže a také z mé dětské uniformy „Pimpf“ babička také odstranila. Při párání runové značky života na levém rameni košile mé uniformy jsem v slzách protestoval. Teprve počátkem března jsem po horlivém biflování a mnoha hodinách praktika složil totiž u zkušební komise felčařskou zkoušku. Mohl jsem te´d vyčistit ránu jodem, zavázat prst a přiložit obvaz hlavy, zkoušely mě dvě ženy v bílých halenách. Viditelný důkaz skončil v babiččině sporáku. Nemohl jsem to prostě pochopit. Aby se vyhnul předvojenské přípravě u Hitlerovy mládeže, přihlásil se Gerhard k námořnické Hitlerjugend. Svou uniformu by býval mohl později nosit i bez odznaků jako námořnický oblek.
.
K obědu byl pak babiččin proslulý drobenkový koláč s domácí meruňkovou marmeládou na kynutém těstě, na kterou pak přišla drobenka. Přes nejistou situaci nám chutnalo. Dříve jsme mívali ke koláči šálek mléka. Koncem války jsme museli trošku mléka, kktrou jsme dostali na potravinové lístky, nechat Willymu. (...)
Tatínkovi doporučovali Češi i Němci, aby svou rodinu uchránil válečného zmatku a dopravil ji dle možností do bezpečí ho Horních Rakous. Tatínek o tom večer debatoval s maminkou a babičkou velmi dlouho, my děti jsme musely do postelí a nic jsme se z toho nedozvěděly. V úterý se šel tatínek podívat do úřadu, v poledne byl již zase doma. Zpáteční cestu musel většinou urazit pěšky, protože tramvaj již jezdila nepravidelně.
V úřadě hledal řešení, jak by mohl dostat rodinu z Brna. Nebylo možné najmout vůz, všechna osobní auta zkonfiskovalo vojsko a nakonec SS. Zatkli každého, kdo auto ukryl a lidem se vyplácely odměny za vyzrazení takových schovaných aut.
.
Ještě vyjížděly z Brna jednotlivé vlaky, především prý transporty uprchlíků. Pravidelné vlaky již nejezdily několik dní. Pro tuto akci dal vrchní starosta Judex přistavit vlaky a autobusy, které měly vyvézt němce z ohroženého města. Tatínek se dopoledne dověděl od svého spolužáka z gymnázia, který tyto transporty sestavoval, že by ještě byla možnost se připojit.
Jedinou překážkou byly ruské bombardéry, které opětovně ostřelovaly koleje a tak rušily dopravu po železnici. Zde musely rychle zasahovat stavební útvary, které pracovaly částečně v noci a opravovaly kolejiště. Také anglická hloubková letadla se účastnila útoků, hlavně ostřelovala lokomotivy a zase přerušovala dopravu. Vlaky, označené červeným křížem jen částečně, jezdily jen na sever, protože se od západu blížili Američané a od východu a od jihu Rusové.
.
Do takového uprchlického vlaku nás tatínek přihlásil, neznali jsme ani termín ani cíl odjezdu. Mnoho Slezanů uteklo přes Moravskou Ostravu a Olomouc do moravské metropole a chtěli se vyhnout válečným zmatkům. Také mnoho Brňáků chtělo opustit město, než přijdou Rusové. Organizátoři brali ohled jen na ženy s dětmi a starší lidi, do této kategorie patřila naše rodina. „Budeme včas informováni, až k tomu dojde“, říkal tatínek. Odpoledne bylo v našem domě živo. Všichni museli připravovat stěhování z našeho domova. Tatínek zahrabal na zahradě povinnou četbu, předepsanou pro každou domácnost, na to jsme zaseli ředkvičky a řepu.
(...)
Brünner Tagblatt, německý deník v Brně, se v těchto dnech již neroznášel. Předešlý den však tatínek kohosi viděl, jak z města donesl čerstvé, třebaže tenké vydání. Spontánně jsem se nabídl, že noviny obstarám. Maminka nesouhlasila, v noci jsme již slyšeli dunění, a řekla „Rusové musí být už blízko Brna“. V tomto případě však byli dva „muži“ proti jedné ženě a já běžel sehnat noviny. Naštěstí jsem ještě chytl šalinu a viděl z ní, že jsou obchody a hostince již většinou zavřené, některé měly dokonce výklady zatlučené prkny. Bez problému jsem dojel na Lažanského náměstí, dnes je to Moravské náměstí, tam byla tiskárna Rohrer, kde se tiskl a vydával Brünner Tagblatt. Byl to rožák a v přízemí byl obchod, kde se prodávaly noviny i knihy. Fronta lidí, kteří chtěli koupit deník, sahala až za roh a nezmenšovala se, protože stále přistupovali další. Postavil jsem se trpělivě a čekal, až přijdu na řadu. Už k tomu docházelo. Když jsem uslyšel ránu, skleněné střepy létaly do vzduchu a cítil jsem ohromnou tlakovou vlnu. Instinktivně jsem se vrhl na zem, přikryly mne zvířené noviny. Vlastně to byl veselý pohled, mně však v tom okamžiku do smíchu nebylo. Byl to nálet malých ruských bombardérů bez výstrahy. Lidé kolem mne zase vstali, většinou běželi do sousedního veřejného protileteckého krytu. Tak rychle, jak to zjevení přišlo, tak také skončilo, byl zase klid, pak začaly houkat sirény.
.
Chtěl jsem domů co nejrychleji, spěšně jsem sebral ze země noviny a utíkal pryč. Hned za rohem byla Jodokstrasse, dnes Joštova. Blízko německého evangelického kostela jsem mohl vidět následky náletu. Bomba zasáhla elektriku, která hořela jasným plamenem. Chodci vytahovali z hořícího vozu raněné a pokládali je na ulici. (Pozn. LB.: na základě svých rešerší pan Fritsch zpětně po válce zjistil, že krom těžce zraněného průvodčího nikdo z tramvaje nepřežil.) Utíkal jsem pryč nehledě vpravo ani vlevo. Protože teď už tramvaj nejezdila, musel jsem celou cestu pěšky. V Masarykově čtvrti jsem volil různé zkratky bočními uličkami, abych nemusel běžet hlavní třídou vedle kolejí elektrické dráhy. Udýchaně jsem doběhl na křižovatku na rohu Wawragasse-Bilygasse blízko našeho domu, Bílého 11. Celou cestu jsem držel noviny křečovitě v ruce, abych je neztratil. Teprve doma jsem zjistil, že jsem sebral dvoje noviny, v těch dnech byly výtisky tenké. Celá rodina již stála na křižovatce, tatínek, maminka s Willym v náručí, babička a Gerhard. Nevím jak, ale Jobova zpráva o hořící tramvaji se rozšířila dřív, než jsem mohl doběhnout domů. (...).
.
Věděli jsme, že válka skončí. Již po Stalingradu byl mým rodičům jasný výsledek války, teprve později jsem si to dal dohromady z útržků hovorů mých rodičů. Před námi dětmi se rodiče otevřeně nevyjadřovali, mohli jsme se totiž prořeknout. Jen babička si častěji nemohla opustit poznámky, které by jí, jak tatínek říkal, mohli přivést do koncentračního tábora. (...)
.
K večeru se u nás ohlásila spolupracovnice NSV (národněsocialistická charitativní organizace – pozn. LB), poslal ji vedoucí uprchlického transportu. „Zítra pojedeme ještě jeden transport“, řekla, „musíte tam však být brzy ráno, rezervovaná místa se budou zadávat na místě. Vezměte si jen tolik zavazadel, kolik se jich vejde do sítě ve vagónu, máme jen jedno kupé pro celou rodinu.“
Na tatínkův dodat, odkud vlak pojede, uvedla nástupiště na hlavním nádraží, a užodcházela. Měla informovat další lidi, přesto se ještě jednou otočila a nabádala nás: „Přijďte včas, lidé se budou prát o místa.“ Později jsem pochopil, že měla pravdu. Gerhard pomohl ještě babičce uspořádat zavazadla tak, že každý dostal batoh, který mohl nést. Babička neměla ruksak, tak přišila pásky na pytel a ten nesla na zádech. Maminka zabalila dětské výživy, které sehnala u známého lékárníka. To vše přišlo do dětského kočárku nebo do dvou tašek, které upevnila po stranách kočárku. Kromě toho poskládala dětské oblečení, plenky a hygienické potřeby. Tu noc nikdo nespal. Byl jsem zvědavý, co nám přinesou příští dny. Všichni ostatní se jistě báli, jak přežijeme exodus s hloubkovým ostřelováním a kde skončí jízda vlakem.
.
Tatínek byl pevně přesvědčen, že dojedeme nejpozději za dva dny do Horního Rakouska, protože Američané a Rusové nemohou být za dva dny v Praze nebo v Budějovicích, a odtamtud to byl jen krůček do Horního Rakouska.
Neměli jsme tušení, jak dlouho jízda potrvá skutečně a jak skončí.
.
Opouštíme Brno
.

(...) Nádraží skýtalo obraz zkázy, všechny nádražní budovy byly poškozeny bombami, nástupiště skoro nebylo zastřešeno. Viděli jsme hned, odkud máme vyjet, sposta lidí se zavazadly stála na nástupišti, odkud jindy jezdily vlaky do stanic v okolí. Stálo tam 10 až 15 rychlíkových vagónů, tam byli posíláni čekající uprchlíci. Na celém nádraží byly poškozené nebo rozbité železniční vagóny, přistavený vlak však nebyl poškozen a z nástupiště byly zameteny střepiny bomb. Místa přidělovala NSV, kterou podporovali dva vojáci SS. Když jsme přišli, bylo už půl vlaku obsazeno, fronta lidí trpělivě čekala, až přijde na každého řada. Ale opětovně se snažili nepřihlášení uprchlíci z východu zařadit do fronty. Byli vykazováni, protože neměli rezervovaná místa.
.
Trvalo asi hodinu, než jsme přišli na řadu. Přidělili nám první oddíl vagónů s dvěma dřevěnými lavicemi proti sobě, celkem osm míst k sezení. Na jedné lavici seděl tatínek, babička a Gerhard a na druhé maminka a já, uprostřed stál kočárek s Willym. Byli jsme dobře umístěni, ale tak by vlak nestačil pro všechny uprchlíky. Proto jsme museli všichni sesednout a do našeho oddílu přišlo ještě děvče. Přesto ještě mnozí seděli na chodbách.
.
Transport byl připraven k odjezdu, ale chyběla lokomotiva. První, kdo z naší rodiny dostal hlad, byl Willy. Přípravu kojeneckého menu vymyslela babička. Do hrníčku dala přinesenou vodu, vmíchala prášek dětské výživy a držela nad dvěma hořícími svíčkami, až se uvařila kaše. Většinou jsem jednu svíčku držel. Horší to bylo s plenkami. Ačkoliv bylo na nádraží vody dost, netroufl si nikdo opustit vlak, protože mohl kdykoliv bez výstrahy odjet. Tak jsme museli s plenkami počkat, až bude lepší příležitost. Oba muži SS te´d nedovolili nikomu nastoupit a chodili podél vlaku sem a tam. Přicházeli ještě další běženci, chlácholili je, že pojedou další uprchlické vlaky.
.
V dokumentaci, kterou jsem našel mnohem později v archivech Sudetendeutsche Landsmannschaft, se píše ještě o vlaku, který byl 21.4. obsazen 2000 uprchlíky. Teprve když slunce zapadalo a začínalo se šeřit, uslyšeli jsme písknutí parní lokomotivy. V dálce zesílilo dunění děl a lidé, kteří zůstali, se chystali strávit noc v nádražním areálu. Naše lokomotiva přijela a dva dozorci SS náhle zmizeli. Nahradili je dva starší muži z domobrany. Ti nastoupili do vlaku a měli nás doprovázet až na „konečnou stanici“. Celý vlak se otřásl a poznali jsme, že byla připojena lokomotiva.
.
Konečně to bylo tady a my jsme tedy měli vyjet do nejistoty. Vlaková lokomotiva byla přes den schována na předměstských nádražích na vedlejších kolejích a mohla se pohybovat jen v noci bez světel, aby mohla být uchráněna před ostřelováním hloubkovými letci. Strávili jsme noc v sedě v polospánku, naslouchajíce jednotvárnému zvuku jedoucích kol. Když už svítalo, vyhlédl tatínek z okna a řekl: „Jedeme na Prahu.“
Tatínek byl zřejmě zklamán, že vlak jede pomalu. Po ránu procházely vlakem dvě pomocnice NSV a rozdávaly čaj a jakýsi druh tvrdých neslazených keksů. Pro ty, kteří s sebou neměli nic k jídlu, to byla chudá snídaně. My měli ještě z domu namazané chleby. Kojenci a batolata dostali teplou kaši, tak jsme tentokrát nemuseli použít svíček. Vlak často zastavoval na trati a jízda se tím protahovala. Asi kolem poledne jsme z dálky uslyšeli výt sirény. Sotva poplach skončil, ostřelovali i náš vlak. Pokud to šlo, vrhli jsme se na zem. Maminka vzala Willyho z kočárku a chránila ho vleže svým tělem. Přízrak trval krátce, pak byl zase klid. Několik vagónů bylo zasaženo, ale lidi nebyli raněni. Zasažen byl také zadní díl naší parní lokomotivy, proto velkým otvorem spadla část zásob uhlí na koleje. Železničáři se snažili až do západu slunce nouzově odstranit škodu. Uprchlíci pak popadané uhlí holýma rukama naložili, protože se nedostávalo lopat. Čekalo se na noční tmu pro další jízdu. Jak dlouho a jak daleko jsme jeli, nikdo nevěděl. Když Willy znova chtěl jíst, bylo už světlo. Vlak zase stál, tentokrát na vedlejší koleji a bez lokomotivy. „Měníme lokomotivu“, informoval železničář. K snídani byla zase troška sucharů a teplý čaj, k obědu dokonce porce polkévky, která se vařila venku na otevřeném ohni. Lidé z NSV organizovali potřebný proviant v blízké obci. V kraji bylo ještě německé vojsko, které nám půjčilo hrnce na vaření. České obyvatelstvo nás ignorovalo.
.
Teprve odpoledne přijela náhradní lokomotiva, byl to starý model, pocházející patrně ještě z doby cís.-král. monarchie. Vagón s uhlím byl ještě připevněn zvlášť. Gerhard se velmi zajímal o lokomotivy, znal i rok výroby. Měl ve svém pokojíku několik miniaturních modelů. Konečně zazněl signál k odjezdu a jeli jsme dál, ovšem mnohem pomaleji. Ale museli jsme opětovně zastavovat a čekat, než zase nádražní telefon uvolní trať. Na malých nádražích se stálo déle, vydávala se voda k vaření čaje a matky mohly prát plenky u nádražních studní. Sušily je pak na šňůře mezi okny vagónů. Vzhledem k průvanu při jízdě schnuly relativně brzy. Časem jsme ztratili pojem o dnech, znali jsme jen hodiny, tatínek měl kapesní hodinky.
Když se na nádraží stálo dost dlouho, doslova se útočilo na nejbližší obchody. Tatínek a já jsme vystáli polévkové kostky Maggi a hrubou mouku. I když ceny neslýchaně stouply, netušili jsme, jak nutně budeme potřebovat tyto prostředky k přežití. Napřed jsme měli pro Willyho dost dětské výživy, pak ji babička doplňovala moukou.
.
Vlak zase stál, byl 20. duben, venku pršelo. Přednosta malé stanice se zdráhal pustit transport dál. Z Prahy prý přišel rozkaz zastavit provoz vlaků. K umožnění další jízdy bylo zapotřebí nesčetných telefonních hovorů s drážním úřadem. Tatínek se dal k dispozici jako tlumočník, protože mluvil velmi dobře česky a byl zkušený v jednání s úřady. Muži od domobrany se snažili, aby lokomotiva dostala vodu a doplnilo se uhlí. Na větších nádražích bylo většinou ještě německé vojsko a to usnadňovalo zásobování.
.
Od toho dne jsem ztratil veškerý smysl pro datum. Na volné trati nás ostřelovalo letadlo, pak se otočilo a znova nás napadlo. Všichni jsme se zase vrhli na zem. V přestávce útoku jsme se schovávali na kolejích pod vlakem. Přední vagóny byly těžce poškozené, naštěstí nebylo mrtvých. Bylo však několik raněných, zčásti těžce. První pomoc jim poskytl penzionovaný lékař,. Který byl mezi uprchlíky. Zatím co nezranění vylezli zpod železničních vagónů a hledali své blízké, ozvala se hrozná rána. Výstřely poškodily kotel parní lokomotivy a ten teď explodoval. Vlakvedoucí byl těžce popálen, traťovým telefonem se bezvýsledně přivolávala pomoc. V obci, vzdálené několik kilometrů, se podařilo pomoc přivolat, trvalo to ovšem dlouho. Teprve v noci k nám přijely dvě sanitky, pak byli odvezeni ranění. Byl jsem vždycky zvědavý a nemohl nikde chybět. Týkalo se to nás všech, trčeli jsme bez zásob, vody a bez spojení s ostatním světem. I když na to nikdo nebyl připraven, lidé byli vynalézaví. Hlavně maminky malých dětí vařily vedle kolejí polévku, čaj nebo kaši. Položily suché větve mezi dva kameny, zapálily a vařily v hrncích nebo konzervách. Nastal čilý výměnný obchod: Maggiho polévka za chléb nebo jablko, za keks atd. Z blízkého potůčku se nosila voda. Působilo strašidelně, jak se stíny pohybovaly kolem ohňů.
.
Ani příští den nepřinesl nic nového. Nejdříve dostal Willy svoje jídlo, přiměřené poměrům, potom vařila babička pro nás kaši z Maggi kostek a mouky, já nosil dřevo, aby oheň nevyhasl. Gerhard našel přátele z gymnázia a diskutoval s nimi o fyzice a chemii.
Tatínek s vlakvedoucím hledal východisko z naší mizérie. Po dlouhém vyjednávání s nejbližší stanicí přijela seřaďovací lokomotiva a zavezla nás zpátky na nádraží, kde jsme stáli posledně. Zničená lokomotiva se měla odvézt později. Zatím nastala další noc, kterou jsme museli strávit ve stojícím vlaku.
.
Ani další ráno nedávalo naději, že budeme pokračovat v jízdě. Proto mířilo mnoho lidí z vlaku do vsi sehnat něco k jídlu. Chleba, salám a mléko nebyly v obchodech k dostání ani na potravinové lístky, ale vyškemrali jsme hodně brambor, řepu, nitě a hrnce na vaření. Byl jsem v krámku, který byl při hostinci a protože jsem nemohl dostat nic jiného, nakoupil jsem za všechny svoje peníze sladkosti. Ostatní děti to udělaly také tak. Zboží jsem žádal česky a teprve, když jsme odcházeli, slyšel jsem lidi v hostinci: „To jsou němci z toho vlaku“. Nabalení cukrovím uslyšeli jsme z dálky supění a letěli s křikem „Lokomotiva jede!“ ke svým rodinám. Doběhl jsem bez dechu, nemusel jsem však spěchat, protože trvalo ještě dvě hodiny, než se vlak pohnul. I když jsem nedonesl nic pořádného k jídlu, mohli jsme dnes cumlat aspoň bonbóny.
.
Jeli jsme teď rychleji a také dobře postupovali. Kvůli hloubkovým letcům jsme museli sice častěji zastavovat a schovávat se pod vagóny, ale letci nás ušetřili. Často jsme stáli na volné trati a mohli se zásobovat osvědčeným způsobem. Na jednom nádraží dostal dokonce obchod s potravinami pokyn, aby nám prodal za lístky chleba, krupici a mouku, tak jsme měli zase co jíst. Kdy jsme dojeli do Prahy a jestli to bylo na Hlavní nádraží nebo ne, to už nevím. Odstavili nás na nějakém předměstí. Železniční záchod byl opravdu problém, většinou byl obsazen a zápach se tam dal těžko vydržet. Na volné trati jsme šli raději do křoví a na nádražích používali dle možností veřejné záchody. Většinou však byly zavřené a klíče se těžko obstarávaly. Na jednom nádraží jsme museli zaplatit 1 korunu, ačkoliv na dveřích stálo 50 haléřů. Tak byly na mnoha nádražích nejlepším útulkem k vyřízení našich potřeb vagóny na uhlí nebo dobytčáky.
.
Protože nám v předměstí Prahy zakázali dělat ohně vedle kolejí, vařili jsme Willyho kašičku zase podle babiččina vynálezu a sami pojedli z našich zásob. Gerhard a já hlavně z bonbonů.
Pak musela babička nosit vodu k praní plenek: protože už nebyl průvan, neschly tak rychle. Tatínek měl potíže se srdcem a spotřeboval poslední pilulky. Mezi uprchlíky byla stísněná nálada, marně se snažili dostat nějakou informaci od českých železničářů. O situaci na frontě jsme nevěděli nic určitého, z jedné strany měli být Američané na české hranici, z druhé strany blokovali partyzáni provoz dráhy.
Tatínek usiloval o pokračování jízdy a vyjednával také s tamními vojáky SS. Konečně došlo k tomu, že se vlak s uprchlíky dal zase do pohybu. Tatínek zjistil, že teď jedeme na jih. Svitla malá naděje, že snad přece dojedeme před koncem války do Horního Rakouska.
.
Jízda se táhla, několikrát jsme stáli několik hodin. Někdy vlak zastavil a konečně zůstal stát. Bylo to nádraží v Blatné. Do Horního Rakouska to bylo blíž než do Prahy, ale přece jen příliš daleko, abychom tam dorazili pěšky. V Blatné byly prozatímní konečná stanice a místo, kde jsme měli prožít konec války.
.
POKRAČOVÁNÍ
DRUHÝ DÍL - TŘETÍ DÍL